Pánská návštěva v... dámském obchodě

Kamarádka dala prosbu na sociální síť. Že potřebuje něco vyzvednout v Praze a já se hloupě nabídl. Co tam nedala je, že to něco jsou šaty v jakémsi dámském obchodě, jehož jméno neumím vyslovit a musela mi ho třikrát zopakovat.

Samozřejmě vím, že tyto obchody existují, většinou mají francouzské názvy, je zde hodně růžové, nebo jiné pastelové barvy (tento výraz jsem se dočetl, jinak ho neznám) a normální chlapi se jim vyhýbají jako čert kříži. Jenže já sem teď poprvé v životě musím vkročit.

Nejdřív kolem tohoto obchodu ležérně třikrát procházím, abych očíhl situaci. Tím se stávám okamžitě podezřelým pro prodavačku profesionálku, která mě znuděným pohledem sleduje. Když tedy opatrně překročím demarkační čáru u vstupu, ví přesně, že jsem zde špatně. Má mě odhadnutého jako zoufalce, který chce koupit přítelkyni dárek a vůbec nic netuší. Nebo chtěl jít do toho obchodu, který prodává nejdražší náramky na světě, ale zároveň má nejlepší marketing, takže je všichni kupují. Snaží se mě tedy okamžitě vystrčit pryč, abych nekazil celkový dojem tohoto místa.

„Já tady mám vyzvednout šaty. Asi modrý,“ vykoktám ze sebe. To je hned jiná. Prodavačka se hned chytne. Zjistí si jméno, ale šaty zde nejsou. Chce další popis. Velikost?

Vůbec netuším, tak zkusím nastřelit: „Asi eSko nebo eMko?“ Prodavačka protočí oči tak, že jí projedou dvakrát dokola. Prý se to v tom neměří. „No tak co má? Třicet vosum, čtyřicet, čtyřicet dva?“ háže na mě jakási čísla. Přemýšlím, co tak mohou znamenat, IQ to snad nebude, obvod pasu asi taky ne, tak to vzdávám. A tipuji nějaké to prostřední. „No a co by to mělo být za šaty?“ prodavačka už začíná být nervózní. „ No modré. S volánky?“ jiný popis opravdu neznám. Nakonec tedy nějaké najde a já mám zaplatit. Mám ale ještě za úkol uplatnit slevu. To také nefunguje a prodavačka zjišťuje jméno. Kamarádka je Jana, ale příjmení nevím. Chci ale, aby ušetřila, tak mě napadá spásná myšlenka: „Je to Nováková, z Prahy,“ vyhrknu. Nějaká tam přeci musí být, ne? Prodavačka se nakloní nad počítač a výraz tváře se jí změní.

„To jste měl říct hned, že je to pro paní Novákovou,“ odpoví. Jak se dozvídám, tak je paní Nováková zřejmě spolumajitelkou, protože má nějaké diamantové členství, či co. Dostávám tedy k šatům ještě toaletní vodu (cože??) a noční krém s hydratačními proužky.

Při odchodu si ještě všimnu, že letos asi letí Včelka Mája, protože vše je žluté nebo černé a venku před krámem si zhluboka oddechnu. Bobříka odvahy jsem splnil a za takových deset let sem určitě mohu zase.