Jistě je to ode mne velká drzost, že si Vás dovoluji oslovit, a hned otevřeným dopisem. Omluvou mi budiž to, že neznám Vaši aktuální adresu a předpokládám, že takto se k Vám můj dopis jistě dostane.
Také doufám, že se nebudete hněvat, neboť vím, že jste vždy držel s obyčejnými lidmi a vůbec jste nehleděl ani na majetek, ani na měšťácké ohledy, ani na etnický nebo rasový původ, jak se dnes hezky říká, a klidně jste se jednou ubytoval u chudé cizinky, navíc vdovy a nedbal jste na drby, které to mohlo vyvolat. A také jste její rodině pomohl, a to nejen nějakými hezkými slovy, ale pytlem mouky, a to jedině se počítá.
A také vím že hodně cestujete a jste dnes tady a zítra zase jinde a znáte mnohé země a hodně různých lidí a asi nemáte moc času. Takže k věci: Víte, v téhle zemi, které se ještě nedávno říkalo Čechy, ale teď se kdovíproč říká Česko, no však víte, ten impaktní kráter uprostřed Evropy – tedy v téhle zemi panuje každou chvíli vyjma revolucí, které pořádáme vždy zhruba každých dvacet let, všeobecně blbá nálada a člověk je člověku vlkem, kdo nekrade, okrádá rodinu, peníze jsou vždy až na prvním místě a za štěstí si prachy nekopupíš... a vůbec, však to jistě znáte, to je podobné jako tehdá tam u vás, že? My tady vůbec moc rádi reptáme, a to i když se máme dobře, svobody si nevážíme a hned koukáme, jak se jí zbavit. Už se rozhlížíme po nějakém báťuškovi, aby nám poskytl bratrskou pomoc. Teď prý přijde veliká krize a lidé budou bez zaměstnání a také bez peněz a bude to ještě horší. No a pak tady také mají lidé strach z cizinců a z všelijakých menšin, jednak proto, že pracují a berou práci Čechům, jednak proto, že nepracují, a přesto si dovolují jíst. Já vím, je to trochu složité, sama tomu nerozumím, ale ty pytle mouky by se asi hodily.
Jenže já vím, že zázraky neděláte každý den, a taky tuším, že dneska by se nikdo s nějakým pytlem mouky nespokojil, dneska hned nějakou tu televizi nebo raději auto. Takže tohle ne, tím se netrapte. Ale čtu, že jste velmi horlil pro Hospodina, a to tak, že jste musel utíkat před králem, prostě jste byl disidentem. Víte, náš pan prezident o sobě říká, že je také disident, ale to bude asi něco jiného, on jednak nehorlí pro Hospodina, ale proti EU, a jednak nemusí před žádným králem utíkat, protože je v naší zemi, v tom zatraceném impaktním kráteru uprostřed Evropy také něčím jako králem. Takže on s různými králi a královnami spíše obědvá, ale to nechme stranou, tomu my obyčejní lidé nerozumíme. Leda že by to disidentování nějak souviselo s počasím, Vy jste uměl přivolat déšť, no a náš pan prezident zase umí udělat, aby se Země neoteplovala.
Jenže když jste byl disidentem a utíkal jste před králem do pouště, vždycky ještě bylo dost lidí, kteří Vám fandili a říkali si: "Ten Elijáš, to je frajer, když ten řekne králi nebo všelijakým mocipánům, ba i vojákům a policajtům a demagogům, totiž různým politikářům a falešným prorokům, aby se šli vycpat, tak to ještě není tak špatný, zase bude dobře." No vidíte, a to je ausgerechnet to, co my tady potřebujeme ještě víc než ten pytel mouky a než prezidenta disidenta. My, vážený pane Elijáši, my tady potřebujeme nějakého fakt frajera proroka, který by se prostě nebál. To my tady potřebujeme jako sůl. Teď je navíc docela hnusná doba, tma a zima a Vy máte báječný ohnivý vůz s ohnivými koňmi, tak kdybyste byl tak hodný a přijel někdy také k nám. Potřebujeme světlo a teplo a statečného člověka, a ten ani nemusí dělat zázraky, stačí, když řekne pěkně nahlas pravdu, no a co by tak mohla taková obyčejná cizinka a vdova chtít víc?
