Před očima mi utkvěla fotografie Václava Klause z posledních dní. Je na ní starý pán, takový bílý, duchem trochu nepřítomný dědoušek. Přiznám se, že jsem pocítila příval obyčejného lidského soucitu.
Staří lidé působí křehce a zranitelně jako malé děti a navzdory veřejně demonstrovanému chlapáctví a poťouchlým provokacím je pan Klaus dnes křehký a zranitelný, zmatený a samozřejmě i emočně dětinský. A hodně osamělý. V mnoha ohledech je na tom hůř než většina jeho vrstevníků.
Ano, napáchal hodně zla a pořád dělá našemu státu ostudu. Ale je v tom tak trochu nevinně, má dva velké handicapy: stáří a společenské postavení. Lidé, kteří jsou delší dobu v politice, bývají odtržení od reálného života stejně jako senioři. A pan Klaus je nejen stařík, ale je také hodně dlouho mimo reálný život, pohybuje se v umělém prostoru, v němž mu ani jeho okolí neumí a nechce zprostředkovat zkušenost všední reality. Mezi lunatickými a zlými vizemi jeho Hájka a Jaklovým pivním kultem, adorován nejbizarnějším českým antisemitou Bartošem a vzýván pseudokřesťanskou xenofobní sektou nemůže nic vědět o normálním světě, o lidech, kteří zde žijí, nezná jejich starosti, neumí si ani představit jejich každodenní práci, neví nic o tom, jak vychovávají děti, považuje je za jiné bytosti, než je on sám, ve svých očích cosi jako bůh trůnící nad nepochopitelným hemžením méněcenných tvorů, dostal se snad do větší izolace, než kdyby žil chudý a zcela opuštěný v domově důchodců.
Namísto toho, aby si užíval poklidné chvíle s rodinou, chodil do přírody, nebo se těšil ze zahrady, hudby či literatury, požíval respekt bývalých kolegů a sousedů a věnoval se svým zálibám a vnoučatům, jeho poslední roky života jsou poznamenány celosvětovým posměchem nad chilskou krádeží protokolárního pera, trucováním před bezpečnostním rámem v Austrálii, pitoreskním “atentátem” v Chrastavě, Vieweghovou satirickou knihou a nakonec v těchto dnech dětinským zděšením z toho, že jím nenáviděná Evropská unie dostala Nobelovu cenu. Mezi tyto ponižující rány počítám rovněž chystanou Hájkovu konspirační publikaci, která bude hanbou českého národa na další roky a bezpochyby způsobí to, že si lidé začnou na sociálních sítích sdělovat, že ne mráz, ale smrad přichází z Hradu. A další rány zcela určitě ještě přijdou, jak se pan Klaus bude stále vzdalovat realitě a jak bude okolo sebe vrhat své žlučovité reakce na svět, kterému už dávno přestal rozumět.
Zažila jsem hořké a ponižující konce i skutečných osobností, vědců a umělců, jejichž jedinou vinou bylo to, že neuměli z veřejného života odejít včas jako silní, duchaplní a pěkní chlapi a nechali se vídat jako nemohoucí trosky sebevědomě a hlučně opakující různé hloupé, nenávistné, nebo oplzlé poznámky, slinili, sahali děvčatům na ňadra a kradli kostky cukru z cukřenek. Pan Klaus důstojný odchod již dávno promeškal. Nyní jej čeká několik měsíců hořkého ponížení, propadu do hanby, psychického rozpadu a zesměšnění. Mně ale není k smíchu, pro mne je to poněkud mrazivý pohled na to, jak se dříve mocný a sebevědomý člověk mění v trosku, jak si na něm smrt rýsuje své vítězné znaky, jak se od něj odvracejí ti jediní lidé, na kterých by mu mělo záležet, a po nich i poslední zištní poskoci a nohsledi.
Tohle není z mé strany satira, ani výsměch, je to vyznání smutku a trochu i strachu z nevyhnutelnosti konce a z promarněných příležitostí, z přání aby ten konec kohokoliv z nás byl alespoň trochu důstojný. Ten stařík na fotografii, roztěkaný pán s věčně uraženou grimasou a vodnatýma očima není pro mne prezidentem, ale ubohým starým mužem, který je na tom stejně, ne-li hůře než jakýkoliv opuštěný dědoušek v parku na lavičce.
——————–
