Talent od Boha a selhání od ďábla?

Milan Kundera je pod palbou otázek a podezření. Podobně tomu bylo nedávno v případě Jarka Nohavici. A dalších, méně známých, ale rovněž schopných, nadaných a výrazných osobností. Člověk je vždy trochu šokován a klade si otázku, jak se vyrovnat s lidským selháním umělce, filosofa, vědce.

Nechci nyní řešit, zda je zápis o Kunderově udání podvrhem, osobně se domnívám, že nikoli, ale chci se zamyslet nad touto situací obecně. Když se pomalu, ale s trýznivou neodkladností zlého snu začaly otevírat komunistické archivy, záznamy policie a StB, ten odporný svinčík lidských selhání a ubohosti, bylo jen otázkou času, kdy se provalí mravní pád někoho opravdu významného.

U takzvaných slavných lidí máme někdy tendenci vidět v nich již předem buď příklady nemravnosti, nebo naopak své vzory ctností. Být významný znamená, ať se nám to líbí, či nelíbí, vždy také podléhat přísnějším měřítkům a stát pod ostřejším reflektorem veřejné pozornosti. V našem národě bývá tradičně spisovatel, básník, umělec či filosof pokládán za cosi více, za vzor pro ostatní, pro nás "obyčejné" lidi. O politicích si to již nikdo nemyslí, ale světoznámý autor, jakým Kundera bezesporu je, navíc autor mistrně zobrazivší mechanismy moci a vládu nesvobody, je prostě souzen přísněji.  

Jak se změní náš pohled na umělce, zjistíme-li jeho dávný hřích? Přestal být Karel Sabina, Jarek Nohavica nebo Milan Kundera dobrým autorem ve chvíli, kdy vyplula na hladinu páchnoucí fakta? Anebo jinak: má umělec právo konat věci zlé a odporné právě proto, že je umělcem a jeho přínos lidstvu je tak mohutný, že jakékoli ohrožení tvůrčí práce způsobené například charakterním postojem tváří tvář zlé moci, by znamenalo zásadní ochuzení lidstva?

Pochopitelně se vkrádá pochybnost, zda Karel Sabina, Jarek Nohavica nebo Milan Kundera jsou takovými velikány, aby jejich odmlčení znamenalo nenahraditelnou ztrátu pro kulturu. Osobně se domnívám, že jsou to velikáni ve své generaci, ale jejich význam tuto generaci nepřesahuje. I to je ale relativní. Jak velké má být tedy dílo, aby omluvilo tragické selhání? A není tomu třebas tak, že právě toto lidské selhání znamenalo v případě Milana Kundery přínos pro jeho tvorbu, zvláštní osten přítomný v jeho díle?   

Lidské selhání vždy znamená tragédii. V první řadě je tragédií pro toho, kdo selhal, v druhé řadě je tragédií pro toho, kdo byl zrazen. A znamená i tragédii pro umění, neboť mnozí z nás již nemohou poslouchat ty krásné písně a číst ty krásné knihy bez hořkosti. Nehledě na to, že mnohé výzvy, otázky a postoje předkládané v dílech těchto selhavších náhle vyznívají falešně a směšně. Dílo je poznáním kruté pravdy o autorovi destruováno bez ohledu na svou estetickou hodnotu.

Je smutné, že při každém otevření takové kauzy se vždy vynoří množství plamenných obhajob udavačů. Chápu soucit s milovaným a obdivovaným umělcem, který obtížil své svědomí dávnou vinou, rozumím tomu, že takový čin lze v určitých situacích pochopit, ale nesouhlasím s jakoukoli obhajobou odporného skutku, ať už se udál před mnoha lety, nebo včera. Zlo zůstává zlem bez ohledu na to, kdo a kdy je spáchal. Odkrytí pravdy o umělci je nepříjemné pro každého včetně čtenářů a posluchačů, nelze však bagatelizovat odpornost činu a jeho následky pro druhé. Odpustit nemůže fanoušek milovaného autora, ale pouze ten, komu bylo ublíženo.

Pokud je udavač schopný svůj čin veřejně přiznat a o odpuštění požádat dřív, než doklady o jeho zradě vyhrabou historikové či novináři, může se očistit nejen na veřejnosti, ale i před svým svědomím, může se alespoň postavit své vině čelem a doufat v odpuštění ze strany těch, kterým ublížil (pokud ještě žijí). Ale zapírání vede jen k dalšímu pádu, k udavačství přibývá lhaní a klamání, případně obviňování nevinných lidí, kteří na tuto pravdu poukázali. A člověk může sice obelhat celý svět, ale sám sebe neobelže nikdy.