Sex, sex, sex, nic jiného je nezajímá

Cituji roztomilý komentář rozzlobené Brianovy matky Mandy v podání nepřekonatelného Terry Jonese z filmu Život Briana.

Brianova matka plísní svého nesmělého syna ve chvíli, kdy ten chudák myslí na všechno možné, hlavně na politiku, ale na sex náhodou vůbec ne. Připomíná mi to některé naše puritánské aktivisty.

Sotva se proslechlo, že vyjde jakási příručka k sexuální výchově na školách, zjevil se kdekdo, jako by šlo o otevření veřejného domu v Chrámu svatého Víta. Učebnic vycházejí stovky, ne-li tisíce a nikoho to nedojímá, neboť v nich jde o takové podružnosti jako je například znalost našich moderních dějin. Po několika dotazech adresovaných pohoršeným katolíkům zjišťuji, že tu příručku nikdo z jejích kritiků ani neviděl, dokonce by se jí ani zdálky nedotkl dobře izolovanou třímetrovou tyčí. Naopak dotázaní sami vyjádřili podivení doprovázené pochybnostmi, když jsem jim sdělila, že sexuální výchova na základních školách probíhá tak či onak již desítky let. Sama jsem jako dítě pár takových lekcí zažila, bylo to hrozně nudné, museli jsme poslouchat jakési anatomické a zdravotnické informace a pod lavicí jsme si zatím četli, protože jsme všichni o těchto věcech věděli mnohem více, než nám bylo monotónním hlasem rozvláčně sdělováno. Pokud jsme my holky myslely na chlapce, pak proto, že jsme byly zamilované a různá srdíčka namalovaná na penále byla v tom věku důležitější než kosočtverce a jiné symboly na záchodcích. Zajímala nás Láska (ano, to se psalo s velkým L), sex jen okrajově. Bylo to téma až příliš známé a vlastně nezajímavé. A to bylo prosím v hlubokých sedmdesátých letech normalizace a v době absence jakéhokoliv dostupného porna, kdy nejerotičtějším podnětem byla filmová dobrodružství krásné Angeliky.

Podivné je, že se při nějaké zmínce o sexuální výchově vždy napruží lidé, kteří by o sexu neměli vůbec ani přemýšlet, neboť jsouce vázáni slibem čistoty mají se věnovat zcela jiným, ušlechtilejším věcem. Ale tak už to bývá, že celibátníci o sexu přemýšlejí skoro stále, jak se zdá. Normální člověk má na starosti tisíce jiných věcí, v poslední době například jak uživit sebe a rodinu. Děti chodí denně okolo trafik plných vyšpulených vnad a lechtivých titulků, dokonce i v časopisech pro mládež najdou všelijaké rady, při jejichž četbě má leckterý teenager za chvíli komplexy nikoliv z uhrů, ale ze svého přetrvávajícího panictví. V televizi se také všelicos okolo rozmnožování vidí, kamarádi vedou zasvěcené řeči, počítačová gramotnost nese své pestré plody. Jestliže pak chudák pedagog dostane do ruky nějakou tu příručku, která mu pomůže mluvit o těchto věcech s dětmi odborně a kultivovaně, je asi rád. Nechce-li učit podle příručky, může o tom mluvit po svém.

O příručku mi ale nejde, já ji také nečetla a tu potřebu necítím nejsouc v pozici ani rodiče pubertálního potížisty (děti už mám trochu starší), ani pedagoga (přednáším trochu starším studentům). Spíše mi jde o to, jak se křesťané prezentují na veřejnosti. Nechci psát o pedofilních skandálech, to je smutné a ohavné, ale nemyslím, že by to byl problém pouze církve, dokonce mám podezření, že se církevní aféry tohoto druhu v médiích poněkud zveličují. Kdybychom si posvítili na různé internátní školy (zejména takové ty tradiční v anglosaském světě), na dětské domovy, na letní tábory, na sportovní kluby, na zájmové kroužky a podobné instituce, kdoví, co by vyplulo na hladinu. Ale posedlost sexem mne vždy překvapovala zvláště u lidí, kteří by měli pečovat více o duši. To slídění s kým kdo a kdy spává, zdali masturbuje, zdali se chlapci nelíbí jiný chlapec, jak je to s panenskou blánou Bohorodičky (dokonce byla-li neporušená i po porodu), to postávání (někdy i povykování) s transparenty u porodnic, ta starost o to jak, kdy, jak často a za jakým účelem se má či nemá souložit, zda užívat antikoncepci, a protože nikoliv, jak se bránit nechtěnému početí, které vlastně ale má být vždy chtěné...

Když mi bylo asi deset let a při slově sex jsem se červenala, neboť to bylo v době, kdy jsme byli stydlivější, než jsou děti dnes, zajímala jsem se o víru a jednou jsem se v kostele zeptala jednoho kněze, jestli by mi půjčil Bibli a poradil mi, co mám nejdřív číst a jak tomu mám rozumět. Zamluvil to a zeptal se, jestli mi v těch kalhotách není chladno (tehdy se nosily látky z umělých vláken a byly v módě pestré barvy, měla jsem na sobě dlouhé oranžové kalhoty). Řekla jsem, že ne, a koukala jsem trochu udiveně na tu změnu tématu. Pan farář sladkým hlasem vyjádřil starostlivé obavy o zdraví mých vaječníků a udělal mi odbornou přednášku o ženském pohlavním ústrojí a o zdravotních rizicích spojených s prochlazením oněch orgánů. To bylo mé první seznámení s teologií. Podruhé už jsem za žádným knězem raději nešla.

----------------------------------------------------------