Takto zní téměř každý závěr zprávy o jakékoli neonacistické akci v našich zemích. "Neonacistické setkání v Horním Dolaníně nahlášené jako pokojný průvod k uctění památky válečných hrdinů skončilo včera večer podle posledních informací bez incidentů." čteme každou chvíli ve zprávách.
Snaživý reportér možná nabídne na dvě sekundy mikrofon roztrpčenému divákovi, který pamatuje hrůzy nacismu z vlastní zkušenosti. V zájmu "vyváženosti" pak je nabídnut mikrofon také zakuklenému náckovi. Vše je korektní, bez incidentů. Jde přece o politické názory, každý má svobodu. A tím je tedy všechno oukej.
Zdá se, že neteče-li zrovna krev, je pochod neonacistů naprosto přijatelnou společenskou akcí, něco jako hasičský bál nebo výstava drobného domácího zvířectva. Teče-li trocha krve z rozbitého nosu, jde naopak o chutné sousto pro zbulvarizované zpravodajství jakéhokoli média. Reportéři pak s těžko skrývaným potěšením ukazují záběry nějaké té modřiny nebo šrámu a vykreslují v pestrých barvách řádění nebezpečných šílenců z řad odpůrců řádně nahlášeného a úřady povoleného pochodu. Prostě spokojenost na všech stranách. Hlavně že se nenudíme. V televizi je večer z pohodlí domova na co koukat.
Děsí mě úleva v tónu reportéra, s níž je shrnuta zpráva o provokaci extrémistů: "hlavně že se nic nestalo."
Ale ono se stalo: našimi městy pochodují lidé popírající základní lidská práva, urážející spoluobčany, vyhrožující menšinám, vysmívající se demokracii a obětem šoa. Proti tomu je rozbitý nos bezvýznamnou banalitou. Nakonec jde povrchnost zpravodajství tak daleko, že i pokojný protest normálních občanů proti těmto Hitlerovým obdivovatelům je hodnocen jako potenciálně nebezpečná akce "anarchistů". Mezi anarchisty bývá pak zařazen i osmdesátiletý pán přeživší Osvětim nebo docentka psychologie z prestižní univerzity, ale i pobouření studenti, kteří se na řádění nácků nemohou dívat a pískají na protest. Častěji je však takový protest okázale ignorován – inu, je příliš pokojný. Zpráva bez krve není zprávou.
Pro reportéry a následně i pro veřejnost, je pak zpráva o neonacistické akci hlavně informací o možném střetu jakýchsi sice protichůdných, ale stejně nebezpečných fanatiků – a hlavně, že se nic nestalo.
Ale ono se stalo.
Když už nejsme schopni rozlišit zlo od protestu proti němu, když rádi užíváme větu: "Nácky nemusím, ale..." (a přidáme výhradu vůči: Romům, Židům, cizincům, anarchistům, levičákům, atd.), když nám ke spokojenosti stačí, že se akce obešla bez konfliktů, pak se něco stalo – s námi.
