Jako i v jiných ohledech jsou Lisabonci střízliví, tiší a cudní i v politickém životě. Však si vychutnali diktaturu Antónia de Oliveira Salazara, který podle některých historiků patří spíše ke sporným politikům než ke klasické skvadře krutých a primitivních diktátorů, což je ovšem hodnocení Salazara zase jiných historiků.
O Salazarovi již bylo napsáno a diskutováno opravdu hodně. Rozhodně nelze tohoto vzdělaného konzervativního politika, profesora politické ekonomie na univerzitě v Coimbře jednoduše zavrhnout, přestože dlouhodobě držel pod zámkem mnohé politické vězně. Na druhé straně povznesl zemi, zachoval její samostatnost a uchránil ji od vlivu komunismu, ale zakázal rovněž fašistické strany, i když v době občanské války ve Španělsku podporoval z obav před komunisty Franka. Za války vyhlásil portugalskou neutralitu a poskytl Azory a Madeiru jako opěrný bod Spojencům. Pod jeho vedením vstoupilo v roce 1949 Portugalsko do NATO. Ve svém “Novém státě” založil školy, ale i tajnou policii, podporoval vzdělání a sociální péči, ale krutě pronásledoval disidenty. Levice pod touto dlouholetou autoritativní vládou paradoxně vnitřně posílila a komunističní agitátoři se stali mučedníky a národními hrdiny.
Je otázkou, nakolik tyto zkušenosti formovaly chování a názory Portugalců, zdá se, že jejich duším nyní vládne jakýsi umírněný socialismus. V Lisabonu jsme pobývali právě v době volební kampaně. Zatímco u nás propukala veselá ústavní krize a naši politici si s jižanskou vervou šli po krcích, v Lisabonu se volby projevovaly velmi neurčitě. V centru města z billboardů zíralo několik hlav s neutrálními nápisy typu: "Za lepší Lisabon". Žádné pitoreskní výkřiky a žádní téměř nazí nebo vysmátí šibalové jako u nás.
Snad jen místní lidé rozumějí zkratkám stran, z nichž poznají, zda jde o pravici či levici, hlavy ani hesla se moc neliší. Protože ty plakáty byly ponejvíce oranžové, analogicky s našimi poměry jsme ty usměvavé hlavy pokládali za zdejší levicové vůdce.
Jistější jsme si byli při podrobném prozkoumání dost malých transparentů zavěšných zhruba v intervalu 300 metrů na sloupy tramvajového vedení, na bílém podkladě tam byl nápis Volte CDU, což ani zdaleka není název zdejší Křesťansko demokratické unie, ale je to zkratka Sjednocené demokratické koalice (Coligação Democrática Unitária). Jde o volební a politické spojení mezi portugalskou komunistickou stranou (Partido Comunista Português) a Stranou zelených (portugalsky: Partido Ecologista “Os Verdes”). Patří k nim ještě Demokratická intervence (Intervenção Democrática). Tato kolaice se prezentuje za zelené obrázkem slunečnice, ale komunisté více zaujmou u nás údajně zakázaným, ale jinak velkoryse tolerovaným symbolem archaického nářadí.
Divočejší je politické vyjádření levicové mládeže, pokud ovšem tou mládeží nejsou stárnoucí veteráni z protisalazarovské opozice, jak by se zdálo z některých hesel. Tato spontánní levicová aktivita se vyznačuje více či méně uměleckým vyjádřením na domech a zdech, od docela působivých naivistických nástěnných maleb až po odfláknuté sprejerské tagy. I obsah je různý. Nalezli jsme poblíž univerzity docela poetické proklamace, které spíš než politická hesla upomínají na poetismus 30. či 60. let, ale také jsme viděli docela banální šablonové či hrubě napsané výkřiky srovnatelné s tvorbou českých levičáků. Bylo jich však málo, asi se zdejší lidé neumějí do té politiky správně položit. To u nás, panečku, to je jiná!
—————
Obrázky:
1. António de Oliveira Salazar, když ještě vypadal k světu
2. - 3. Volební kampaň poblíž univerzity
4. Levicové umělecké vyžití poblíž univerzity
————————————————————
