Je to fakt všeobecně známý, že každé pořádné město, které není z rovna v „pěkné rovině“, hlásá, že stojí na sedmi pahorcích.
V Lisabonu nám to připomněl hned taxikář vezoucí nás z letiště. Kolik je těch pahorků doopravdy, to netuším, ale Lisabon opravdu pahorkatý je, a to důkladně. Těsně u pobřeží je rovinatější staré město, to bylo v roce 1755 zničeno zemětřesením a tsunami, kousek dále se strmě zdvihá vysoký svah a nad ním se rozrostlo moderní nové město. A tato terénní divočina je jednak důvodem, proč je Lisabon fotogenický a hojnými vyhlídkami oplývající a jednak proč má neuvěřitelnou sbírku dopravních linek.
Nejznámější jsou asi zdejší malé starožitné tramvaje. Nejprve vznikly jako nutnost, na strmém svahu a v křivolakých uličkách by normálně dlouhá tramvaj byla platná jako mrtvému zimník. A pak ty roztomilé miniatury tak nějak zastaraly a získaly patinu, až se staly místní zvláštností. Takže v rovinatějších částech města jezdí normální tramvaje, ale na lince 28 se po svazích Alfamy dál řítí tyhle dětské hračky na úzkých kolejích, a vy jen nevěřícně zíráte, že se do několika minut nepřevrátí. A pozor, není to žádná turistická atrakce, lidi jimi normálně jezdí za nákupy a do práce. Na druhou stranu každý návštěvník Lisabonu se tím musí svézt, kdo to nezkusí, jako by v Lisabonu nebyl. Za nějaké to euro se zmítáte zavěšeni na kožené smyčce nebo vykloněni z otevřeného okna, okolo vřískají nadšeně děti, černé mámy v překrásných pestrých šatech tisknou na klín nákupní tašky plné ovoce, pánové ve sněhobílých košilích důstojně hledí do neurčita jako kapitáni v mořské bouři a tomu všemu vládne stoický šofér, jehož hbité ruce dělají zázraky, aby nesmetl nějakého toho chodce, nebo aby nezvrhl svůj náklad do řeky Tejo.
Pokud je svah příliš strmý i na nezdolnou tramvajku, nastupuje další specialita, totiž „elevator“, což je vlastně lanovka se šikmým podvozkem, který vyrovnává sklon svahu, a zubatou kolejnicí. Tyhle zubačky jsou v Lisabonu celkem tři. Dříve byly poháněny protiváhou načerpané vody, nyní jezdí na elektřinu.
Kromě tramvaje a lanovek má Lisabon i metro, zde se nazývá Metropolitano a má čtyři linky, v nichž se hnedky můžete naučit portugalské názvy čtyř základních barev:
linha azul (modrá) se symbolem racka, linha amarela (žlutá) se symbolem květiny, linha verde (zelená) se symbolem lodě a linha vermela (červená) s větrnou růžicí. Zatímco v Praze si neustále pletu chladná označení linek podle písmen, zde se rychle zorientují i docela malé děti. Metro je čisté, malé a docela vkusně vyzdobené poněkud retrostylovými azulejos či mramorovými intarziemi a sochami žen, květin, koní a býků ve stylu (možná) 60. let.
Nákup lístků je poněkud složitý, nejprve si koupíte zelenou kartičku, která vám pomocí čtecího zařízení otevírá turniket, a to i při opouštění metra. Při další cestě tuhle kartičku už jen za poloviční cenu dobíjíte u terminálu. Chce to trochu cviku, ale i když budete se zařízením chvíli zápasit, slušní a trpěliví Portugalci stojící za vámi nebudou nadávat, budou jen tiše čekat, až si poradíte. Pomoc vám sami nenabídnou, ale poprosíte-li o ni, pomohou s úsměvem a ochotně.
Na výběr máte ještě malý vláček, comboio, jehož „linha“ obtáčí velkou část města a také vede podél pobřeží. Vyznat se na nádraží a v odjezdech vlaků je asi obtížné i pro místní, posílali nás různě po perónech, ale nakonec se to zvládlo. My jsme se vláčkem svezli až do čtvrti Belém, kde jsme prošli okolo místní varianty Golden Gate, Památníku objevitelů (Padrao dos Descobrimentos) a zastavili jsme se u Belémské věže. Tam jsem vstoupila do řeky či moře, kdo to má poznat, lidé tomu říkají řeka, ale je tu už slaná voda a v písku jsou mořské lastury. V každém případě je to hrozně studené. Dá se sem jet i lodí, ale to je jediný dopravní prostředek, který jsme ve městě velkých mořeplavců nevyzkoušeli. O našem výletu podél pobřeží, o starém Belému a o klášteře svatého Jeronýma napíšu jindy.
Foto autorka:
1., 2., 3. tramvaje
4.,5.,6. elevator
7. magnetická kartička na metro
8., 9., 10. metro
11. vláček
---------------------------------------
