O Lisabonu jsem toho mnoho nevěděla a popravdě by mne asi nenapadlo tam jet na dovolenou, prostě neznámá a vzdálená, jistě krásná, ale přece jen cizí země portugalská s hlavním městem, které je údajně do kopce a z kopce, odkud vyplouvali odvážní mořeplavci a které v roce 1755 spláchla obrovská vlna tsunami.
Ústí Temže
Ale pak se naskytla konference a možnost promluvit na světovém fóru právě v Lisabonu. Mám dobrodružnou povahu a navíc jsem již podobnou konferenci absolvovala v Jeruzalémě, takže rozhodnutí padlo během tří minut a batoh byl sbalený během minut sedmi. Ano, poletím na mýtický konec světa, na Finis terrae a promluvím tam o tom, jak se u nás vede volební kampaň.
Dobrodružství nás pak na cestě věrně doprovázelo, jak se sluší na pravý rytířský quest. Ale postupně: Tři delegáti z naší univerzity se vypravili na konec kontinentu: já, profesor Ivo Budil a doktorand Zbyněk. Zatímco mně a panu profesorovi zajistila letenky paní tajemnice, chudák student Zbyněk si zakoupil letenku u SkyEurope. A tato bohulibá společnost krachla hodinu před jeho odletem. Rozhodování zda a jak odletět zabralo další hodiny, nakonec letěl Zbyněk za námi s jinou společností přes Madrid. My jsme to vzali přes Londýn. Pohled na ústí Temže, na rozsáhlá londýnská předměstí s domečky jako ze hry Monopoly a nakonec s velkolepým obloukem zářivé duhy v mracích byl impozantní. A pak dlouhé kroužení nad městem jen kousek nad komíny a nalétávání na letištní dráhu obrovského komplexu zdejšího vzdušného přístavu. I to byl bizarní zážitek. Nedávno jsem zde vypisovala svou lásku k Londýnu. Pro Heathrow však žádné podobné sympatie nemám.
Letiště veliké asi jako šest Ruzyní je moderní labyrint plný poťouchlých strážců bran. Ale pasový úředník nás úplně zboural, nejen že vypadal, ale i hovořil a tvářil se jako ten římský ouřada ze Života Briana, který s vlídným úsměvem diriguje odsouzence: "Cruicifiction? Yes? This way, please." Koutkem oka jsem viděla, jak se Ivo odvrací a dusí smích, já se kousala do jazyka, abych zachovala vážnost a výbuchem nevhodného smíchu nezpůsobila nešťastné zdržení při bedlivém zkoumání našich papírů. Hůře dopadla klidná a pokojná britská rodinka, která v tašce "pašovala" dvě dózičky jakési pomazánky. Pokrm byl zkoumán asi spektrální analýzou a rodinka vyslýchána jako agenti Bin Ládina. Teprve nyní se opravdu potvrdilo, že anglická strava patří ke zbraním hromadného ničení a je jistě zakázána Ženevskou konvencí. Snad proto nás British Airways tohoto nebezpečí maximálně ušetřily a nechaly nás téměř o hladu.
Let z Anglie přes moře a část Bretaně, přes Španělsko a Portugalsko byl malou zeměpisnou exkursí. Země pod námi vypadala jako pestrá mapa, na níž byly dobře vidět lesnaté oblasti severu a písečně zbarvené jižní části Evropy. Cáry mraků se brzy rozestoupily a slunečné počasí slibovalo příjemné nadcházející dny.
Další dobrodružství nám připravila “Taška toulavá”, ale o tom jindy. Už z nebe je Lisabon krásný, rozkládá se jako barevná mozaika na březích řeky Tejo a oceánu, je plný zelených skvrn parků a jeho subtilní červený most, slavná replika Golden Gate ze San Francisca, je jako jehla položená přes modrou hlubinu. Letadlo klesalo prudce do centra města na malé letiště, ano v Lisabonu je všechno tak nějak malé: letiště jsou zhruba dvě runwaye mezi paneláky, Golden Gate je menší než americký vzor, socha Krista je menší než ta v Riu, metro je menší než v Praze, zdejší proslulé tramvaje jsou jako maličké hračky a Portugalci jsou menší než Češi. Všechno je tu malé a sympatické. A tihle malí Lisabonci kdysi ovládli svět. Šikovní lidé.
———————-
Obrázky autorka:
1. Ústí Temže
2. Anglická krajina
3. Naše letadlo
4. Starý Lisabon
———————–
