Člověk si své problémy často působí sám, a to tím, že si buduje iluze a žije v nich tak dlouho, než dopadne na hubu. Prosinec je zrovna taková doba velmi přející rozličným iluzím. Obchody nabízející instantní vánoční štěstí, povinně rozjásané reklamy, záplava věcí, které nechceme a nepotřebujeme, to je velké tržiště mámení.
Kolik pohlednic rozeslaných ke svátkům, kolik kvapně nakoupených dárků má budovat pestrou iluzi příbuzenství, kamarádství, přátelství, lásky. Kolik pompézních společných večeří, při nichž se cítíme hloupě, přejeděně a podrážděně, nudíme se, nebo vnímáme neupřímnost, absolvujeme jen pro iluzi "velké šťastné rodiny". Kolikrát nuceně jásáme nad nemožným dárkem, z něhož je patrný nezájem dárce a neznalost našich přání a potřeb. A kolik lidí v tuto dobu páchá sebevraždu ve chvíli, kdy v jediném temném okamžiku nahlédne marnost a lživost toho všeho okolo a prázdnotu vlastního života.
Ale prozření nemusí přicházet jen v tuto dobu, může udeřit jako blesk z čistého nebe, zdánlivě bez vnější příčiny. Tvrdě si budujeme kariéru, obklopujeme se pěknými věcmi, obětavě vychováváme děti a pečujeme o rodinu, dlouho se domníváme, že máme přátele, na které se lze kdykoliv spolehnout. A najednou stojíme v úplné samotě uprostřed pustiny – okolo lhostejné, nebo dokonce nepřátelské tváře, spíše tváře zvířat než lidí - iluze padly.
Jsou celé dlouhé doby, kdy nad světem panuje takový stín marnosti, kdy jakákoliv činnost zavání nesmyslností, kdy všechno okolo zšedne a ztratí chutě a vůně. Padá to na svět jako proudy potopy. V tu chvíli je dobré vejít do archy a doufat, že sám Nejvyšší zavře za námi dveře a my přečkáme záplavu zmaru uzavřeni ve svém útočišti. Neboť kdo zůstane venku, ten zahyne. Jan Amos Komenský ukazuje na takovou archu, která je zde pro každého: je to vlastní srdce, ten pokojík, kde je člověk opravdu sám, natolik sám a oproštěný od všech iluzí, aby mohl rozmlouvat s Bohem.
Jan Amos Komenský dobře znal pád iluzí a jistot tohoto světa, sám také dlouho bloudil Labyrintem, věděl, o čem mluví: Svět popsal jako nepřehledný Babylón plný klamu, v němž je člověk provázený lživými průvodci a falešnými druhy, na druhé straně pak Ráj srdce, refugium zoufalých, kde čeká od věků jediný Přítel duše. Biskup Jednoty bratrské procházel dobou zničující války a strádání celé Evropy, jeho spisy shořely, jeho rodina zahynula, on sám bloudil mezi nadějí a beznadějí mezi panovnickými dvory a planými sliby – a čas jej zbavoval ochranného štítu všech iluzí. Věděl dobře, o čem mluví.
A pak jednoho dne opadnou vody potopy a bude zase čas vyjít z archy, vyjít do světa. Možná že i bez iluzí bude svět dost krásný natolik, aby člověk neztratil naději. Namísto barvitých obrazů vysněných nenasytnou vůlí zbude syrová země určená k nové setbě a k vytvoření nového světa. Iluze je bloudění, nastane čas, kdy bude nutné vrátit se na cestu a třebas v úplné samotě jít dál do neznáma.
