Kam se poděly ty krásné prázdniny? O borovicích

V některých červnových a červencových dnech bývalo takové horko, že i ještěrky se schovávaly pod kameny a vůně pryskyřice stála mezi kmeny jako těžký oblak. Bylo mi snad pět let, když jsem poprvé zažila údiv nad velikostí a krásou stromu. Chodívala jsem s dědečkem na Stráň k altánu cestou pod pokroucenými akáty a borovicemi. Chytala jsem zelené lusky netýkavek a bavila se tím, jak vystřelují semínka. Květům rozrazilu jsme říkali bouřka, řeřišnici mejdlíčko a plodům slézu chlebíčky.

         Zatímco květy akátů už dávno zhnědly a opadaly, borovice se teprve ve sluneční výhni probudily do své pravé krásy. Zvláště jedna hned na kraji lesa mě fascinovala, její cihlově červené větve zářily proti nebi jako zlatá výšivka na královském plášti. Z jejího kmene vyzařovalo teplo jako z dědečkovy dlaně, jíž jsem se pevně držela.

         Žádný jiný strom si neumí nést s sebou léto i v době zimy tak jako borovice. Listnaté stromy opadají, smrky vypadají chladně a smutně dokonce i v létě, ale borovice se svojí ohnivě oranžovou kůrou a sytě zelenými svazky jehličí jsou zosobněním horkých slunovratových dní i uprostřed ledna. Ze sněhu ční temné kmeny, ale již od poloviny se jejich barva mění z šedohnědé na barvu slunce. Nahoře v korunách je už léto. Zase se vrátí krásné dny.

          Na skalách tak vyprahlých, že se nad nimi chvěje vzduch a blankytné květy hadinců svítí jako lihové plameny, rostou borové lesy nasycené světlem, vůní a žárem. Každá jehlička pije žíznivě sluneční svit a po tenkých šupinách rudé borky kanou krůpěje živého jantaru. Vzpomínám na prázdniny kdysi dávno, kdy bývaly takto horké a dlouhé a ospalé dny a kdy jsem borové lesy navštěvovala asi dost často. Každý krok je těžký, jazyk se lepí k patru, mezi kmeny zní slabé bzučení mušek, v kamení zarachotí nějaké drobné zvířátko na útěku. Usedám pod nejbližší borovici, hlavu si opírám o její kořeny a zkouším se podívat vzhůru. Nejprve přimhouřím oči oslněné platinovým žárem oblohy, ale po chvíli už vidím mraky podobné bílým velrybám plovoucím v nekonečném oceánu. A kolem dokola se kývají koruny borovic, černé proti nebi, ale přesto zářivé a plné světla. Dole u země je ticho a žár, ale tam nad hlavou zní slabý šum větru a ve větvích se ozývá praštění namáhaného dřeva. Čas je zde nekonečně dlouhý, žádná myšlenka netíží a nebolí, strom laskavě a teple dýchá, svět je přívětivým místem. Oči se samy zavírají a na vnitřní straně víček se točí ohnivá kola.  

        A pak přijde zima a borový les i v nejtvrdším mrazu vydechuje vůni slunce, klidu a prázdnin. A přijdou jiné doby a další roky a úzkostné dny, bolestivá zranění, nekonečná práce a starost. V ranních hodinách mezi nocí a dnem přicházejí démoni. Dávno už vychladly dlaně, které uměly tak pevně držet, altán na Stráni je stržený, rozrazilu už neříkám bouřka. Není čas na procházku lesem, nesedám pod stromy, myšlenky se už nezastaví.

        Včera jsem opět potkala starou známou borovici pod Strání, překvapilo mě, že tam stále roste. Vždyť tolik stromů už pokáceli, některé rozťal blesk, jiné porazila vichřice. A vida, moje borovice je stále stejná, jen vyšší, košatější, silnější. Přišla jsem k ní a položila ruku na její kmen, pozdravila jsem ji a poznala jsem, že si mě pamatuje.  

        Dnes jí chci poděkovat.