Je vražda Milady Horákové promlčená?

Ve hře je opět otázka, která znepokojuje nejen českou justici, ale i řady těch občanů, kteří očekávají spravedlivé vyrovnání s minulostí, totiž zda jsou promlčeny zločiny komunismu. Za touto podstatnou otázkou je však celá řada dalších otázek, které míří až k základům naší současné společnosti.

Milada Horáková

          Jak už to bývá, na vážkách jsou dva právní názory, z nichž každý má na své straně své vysoce fundované zastánce i pádné argumenty opřené o neprůstřelné paragrafy. Právě na takovýchto případech se dobře odhaluje samotný problém práva ve smyslu zákonů a jejich vztahu ke spravedlnosti. Právo není totéž co spravedlnost, jak vás poučí každý právník, mělo by se však ke spravedlnosti alespoň blížit.

         Absolventka jednoročního právnického rychlokurzu pro dělnické prokurátory Ludmila Brožová Polednová odsoudila v roce 1950 Miladu Horákovou, která vystudovala práva řádně a působila v justici, což je smutná ironie, k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu. Proces trval pouze osm dní a podobně jako řada dalších procesů padesátých let byl zcela v režii sovětských poradců. Milada Horáková  narušovala předem připravený scénář tím, že se pokoušela hájit a hájila i své postoje, přestože věděla, kam takový vzdor povede.

          Významné světové osobnosti včetně Alberta Einsteina, Winstona Churchilla a Eleonor Rooseveltové žádali ve svých dopisech pro odsouzené milost, přesto byla Milada Horáková s dalšími třemi obviněnými 8. června 1950 odsouzena k trestu smrti  oběšením. Poprava byla vykonána  27. června 1950.  

          Podle jednoho z právních názorů byla tato justiční vražda promlčena již v roce 1994, jak rozhodl Vrchní soud. Naproti tomu Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu stejně jako nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká zastávají názor, že tento zločin promlčen nebyl. Renáta Vesecká tedy poslala dovolání na Nejvyšší soud. Celý případ má i další souvislosti, neboť se jedná též o další komunistické zločiny a možnost stíhat jejich viníky.

          Otázkou je, zda období, kdy tyto zločiny nemohly být ani vyšetřovány, ani stíhány, neboť neexistoval právní stát a u moci byli samotní pachatelé těchto justičních vražd, lze vůbec započítávat do promlčecího období. Někteří právníci ve shodě s obecným smyslem pro spravedlnost zastávají názor, že období bezpráví nelze započítávat do promlčecí doby. Naproti tomu existuje silný názor opřený o striktně formalistické pojetí práva, který prosazuje promlčení těchto činů.   

           Společnost očekává verdikt s dalšími obavami či nadějemi: je tento náš stát právním státem? Dočkají se oběti komunistické zvůle po mnoha letech přehlížení alespoň symbolického vyjádření spravedlnosti? Nebo zvítězí opět cynický, pragmatický a formalistický pohled na naše dějiny a jejich protagonisty? Bude ještě možné důvěřovat právu, nebo důvěra i tak otřesená poklesne na bod mrazu? Co se vlastně stalo v roce 1989? Byl komunismus odbourán a jeho odporné praktiky zavrženy, nebo jen převzala moc jiná garnitura a bývalí vrazi se nám posmívají?