Jak bych si chtěla svého prezidenta vážit…

Můj dědeček byl legionářem, bojoval za vizi samostatného českého státu. A nedal dopustit na pana prezidenta Masaryka, kterého dokonce jednou viděl na vlastní oči, jak jede na bílém koni před nastoupenými vojáky.

V té době se o něm nesmělo mluvit, ve škole nám malým dětem říkala soudružka učitelka, že prvním prezidentem byl soudruh Klement Gottwald.

Pan prezident Masaryk byl v naší rodině jedinou hlavou státu, která měla titul pan prezident. Dědeček mi ukázal starou pohlednici s obrázkem hubeného bělovousého pána a řekl: “Vidíš, to je náš pan prezident Tomáš Garrigue Masaryk.” Přemýšlela jsem, co je za jméno to Garrigue, ale neptala jsem se, snad se mi zdálo, že tak významný pán může mít divné jméno.

Ostatním potentátům se u nás říkalo Kléma, Tonda Zápotonda, Tonda Novotnejch, a tak nějak podobně. O Benešovi a Háchovi si nepamatuji, že by se vůbec nějak mluvilo, pak zase na krátkou dobu byl prezidentem Svoboda, ale brzy už byl jen Svobodou, pak přišel Husák.  Skoro navěky. Já jako malá vlastně znala jenom toho Tondu Novotnejch, jeho retušovaná fotografie visela dokonce v mateřské školce, ale zajímavější byl veliký medvěd vedle, který byl barevný a měl oči z knoflíků. Dědeček se dožil ještě Husáka, proto měl za celý život jen jediného pana prezidenta.

Když byly mé děti malé, ukazovala jsem jim obrázek pana prezidenta Václava Havla a říkala jsem: “Vidíte, to je náš pan prezident.” Na bílém koni sice nejezdil, ale naději přinášel. Z dopisních známek se usmíval.

Bylo by hezké mít opět v úctě pana prezidenta, být hrdá na to, že jsem jej kdesi viděla, ukazovat jeho obrázek vnoučatům a říkat: “Vidíte, to je náš pan prezident.” Přemýšlím, jestli se mi to ještě někdy splní, a obávám se, že už se té doby nedožiji. A je mi to opravdu líto. Opravdu bych chtěla mít prezidenta naší republiky v úctě a není mojí vinou, že to možné není.
—————————