Konečně se lid školní dočkal, kaštany pomalu odkvétají, to značí, že už je nejvyšší čas otevřít poznámky a knihy a pomyslet na nejhorší. Studenti se pilně učí do finiše, my vyučující máme nejvíce práce, ale přesto je nám všem veseleji. Začíná to krásné období, kdy už jsou prázdniny v dohledu, žáčci a středoškoláci jezdí na výlety a mnozí z nás na univerzitě konečně poprvé v životě uvidí některé své studenty – u zkoušky.
Učitelům nastává i období skromných radostí, o nichž studenti nemají tušení: vyučující si vyprávějí nejvtipnější odpovědi, které slyšeli u zkoušek a četli v testech. Dělají se hitparády blbostí. Z opravdu dobrých výplodů zoufalých studentů vznikají vtipy, které pak žijí vlastním životem:
„Tripolis znamená Tři pole, protože tam byly tři pole.“
„Ježíš se narodil ve třetím století po Kristu.“
„Klínové písmo se tak jmenuje, protože se psalo pěstním klínem.“
„Horní Egypt je na mapě dole a Dolní Egypt nahoře, proč?“
Vlaky jsou plné povykujících děcek s batůžky. Paní učitelky se na jeden dva dny stávají kamarádkami. Je to i doba prvních lásek, svět se zdá nekonečně rozmanitý, bohatý a přející. Cesta na Karlštejn je objevnou výpravou do nových zemí, je to prolomení času profánního, času ve škamnách a u tabule. Právě na tyto vzácné okamžiky pak vzpomínáme, to je ten sváteční čas, kdy nám dojde, jak máme své učitele, jindy nepřátele a katy, vlastně rádi. Je s nimi legrace, stávají se lidmi. Pan učitel má rád zmrzlinu a paní učitelka hraje na kytaru Červenou řeku. Děvčata se zamilovávají do veselého matikáře. Je to i doba prvních polibků, alkoholických otrav a jiných zasvěcovacích průšvihů. Nezralý žáček se na školním výletě potajmu stává mužem, neboť vykouří svou první cigaretu a v lesíku za táborákem zvrací po směsce piva, cucavých bonbónů, kyselého krabicového vína a poněkud zuhelnatělých buřtů.
To v Řecku je konec školního roku také heroickým obdobím. Bylo nám jednou plouti lodí z Pirea na Krétu s bandou athénských maturantů z gymnázia zvaného Kalithea, což znamená Dobrá bohyně, a byl to zážitek velkolepý. Přestože řev zdivočelé mládeže zněl večerem až k pobřeží přilehlých ostrovů, stačil polohlasný pokyn paní učitelky a studenti okamžitě ztichli. A pak se tančilo na palubách, krásní mladí lidé se nořili do podivně nostalgických a smutnoradostných gest, která jsou součástí zdrženlivých řeckých tanců, a zpívali oslavné pajány svým učitelům pod mystickým pohledem úplné luny. Tančící studenti na nás mávali a někteří z nás se k tanci přidali, v pajánech poté zněla i naše jména. Athénská děvčata se objímala nad ubíhajícími černými vodami plnými odlesků a plakala. Loď se prodírala zpěněnými vlnami směrem k Iraklionu naplněná světlem, hudbou a mladými nadějemi.
Máme opravdu těžké i krásné období roku, období rozjitřených citů a přechodových rituálů. Před maturitami se student hroutí a přeje si, aby už měl po zkouškách. A když je po nich, ohlédá se zpět se smutkem. Skončilo něco krásného, něco, co se nezopakuje, sbohem telecí léta. Vítejte, bobánci, v krutém světě dospělých. Vítejte ve svobodě.
