Dogmatický Václav Klaus a jeho nezodpovědnost

Ve víru žabomyších skandálů domácí politicko-šaškovské scény poněkud zapadlo ekologické extempore Václava Klause v Tokiu. Veselé postřehy Největšího Odborníka na Klimatologii již známe, ovšem po prezidentových oslavách potlačení politické svobody Gruzie ze strany Ruska zní jeho apely na uchování absolutních svobod lidstva poněkud pokrytecky. Je škoda, že ideologický balast zastírá i rozumné argumenty Václava Klause, nad nimiž by stálo za to se zamyslet.

Argumentem, který Václav Klaus proti obavám z klimatických a environmentálních změn klade, je totiž nárok na svobodu oproti reglementaci a restrikci ze strany institucí. Nelze tedy Václavu Klausovi přičítat pouze nějaké nízké pohnutky, svoboda je jistě vysokou hodnotou. Rovněž lze souhlasit s tvrzením, že ve vědě nelze říci konečné slovo a že některé klimatologické teorie budou různě opravovány a upřesňovány a že opravdu věda bývá nikoli neutrální, ale bývá zabarvena obecnou společenskou náladou, politickou objednávkou, ba módou, tedy i věda může "přestřelit". Žádný vědec o sobě netvrdí, že je neomylný. Může být pravda, že naše obavy o osud planety jsou zatím poněkud přehnané, že destrukce bude postupovat pomaleji, nebo že technologický pokrok v budoucnosti ekologické katastrofě i vyčerpání zdrojů zabrání. Nicméně zatím pro tuto naději, je-li to vůbec podstatná naděje, mnoho faktů nehovoří. Nehledě k tomu, že oteplování není jedinou hrozbou, se kterou bychom se měli vypořádávat.

Nerada bych zpochybňovala Klausův zájem o problémy planety, byť podle všeho značně výběrový, jeho zaťatý boj proti realitě však začíná být trochu směšný. Pochybovat o vlivu člověka na životní prostředí, a to bohužel v planetárním měřítku, a pochybovat o tom, že tento vliv je více škodlivý než blahodárný, může pouze člověk zaslepený. Zda ke změnám prostředí dojde rychle, či pomaleji, není z hlediska obrovských problémů tolik podstatné, i když to má samozřejmě mnoho praktických důsledků. Pomalejší destrukce by nám umožnila eliminovat alespoň některé dopady a poskytla by nám čas se s celou situací lépe vyrovnat. Starost o budoucnost je však na místě v každém případě.

Právě ideologická rigidita, zaslepenost činí z Václava Klause onu bizarní postavičku, jejíž vpády do přírodních věd a zpochybňování snad všech významných výzkumů a dlouhodobých měření jsou již globálně známé. Pozoruhodné je, že z projevu proneseném Václavem Klausem v Tokiu na setkání Montpelerinské společnosti 8. září jsou Klausovy karty odkryty s brutální arogancí. Na budoucnosti podle něj nezáleží, respektive je nicotná ve světle přítomnosti: "Kdokoli chce chránit budoucí generace, měl by nejprve vyslovit své předpoklady ohledně jakéhokoli mezigeneračního vztahu, nebo jinak, jednoduše řečeno, měl by vysvětlit, jak vidí budoucnost a jakou váhu či význam jí přikládá. Environmentalisté předpokládají, že ať už je budoucnost vzdálená jakkoli, má stejný význam jako přítomnost. Toto samozřejmě není pravda, protože preference současnosti před budoucností je reálně existujícím faktem."

Na pochybnosti Klausových tvrzení nic nemění to, že má vše logicky skloubené do vlastního ideologického rámce, jehož nosnými pilíři je striktně ekonomický pohled, slepá důvěra v samospasitelný trh, bezbřehý optimismus, víra v nepřetržitý technologický pokrok (tolik podobná víře v tyto hodnoty, která určovala optimismus konce 19. století) a v absolutní právo uspokojit všechny nároky člověka. Václav Klaus ve snaze omezit ideologickou deformaci přítomnou v přírodních vědách stejně jako ve společenských vědách, což by samo o sobě bylo chvályhodné, sám ideologické deformaci podléhá, neboť zavírá oči před fakty a hlásá své přesvědčení jako jakési náboženství "klasických liberálů, libertariánů a dalších, svobodu jako hlavní hodnotu vyznávajících mužů a žen."

Jestliže ještě nedávno bylo jistě rozumné brát slova Václava Klause alespoň s pochopením pro alternativní pohled, nyní po jeho jasných politických úkrocích vedle, po jeho evidentnímu příklonu k Rusku a po podpoře naprosto nesvobodné společnosti v postsovětské velmoci, vyznívá apel na svobodu poněkud vyčpěle. Ta nejvyšší hodnota, pro niž je Václav Klaus ochoten riskovat budoucnost našich dětí, pro něj totiž končí u ruských hranic.

Celý projev Václava Klause přednesený v Tokiu najdete zde.