Devátý av: Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili

Dnes, 10. srpna je židovském kalendáři 9. av, postní den zvaný Tiša be-av, den připomínky přelomové náboženské, národní a politické tragédie, zboření jeruzalémského Chrámu.

Tradice soustředila na tento den vzpomínku na více tragických událostí jako připomínku toho, kam mohou vést různé podoby zla, rozmůžou-li se ve společnosti.

• Údajně již druhý rok po vyjití Izraelců z egyptského otroctví došlo k první nešťastné události: podle Numeri 13, 31-33 se zvědové vyslaní Mojžíšem zalekli vstupu do zaslíbené země a rozhodli se lhát, proto tuto zemi pomluvili: "... "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je mocnější než my.“ Pomluvami pohaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: „Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země , která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. Zrůdy jsme tam viděli..." Tato zkreslená zpráva vedla k zoufalství všeho lidu a málem ke vzpouře, Izraelci se chtěli vrátit do Egypta a do otroctví. Již tehdy bylo rozhodnuto o tom, že celá generace neschopná přijmout svobodu a její obtíže musí bloudit pouští po čtyřicet let, aby mohl vzniknout nový svobodný národ hodný vlastní země. Toto se podle tradice stalo devátého avu.

• Druhou tragickou událostí bylo zničení jeruzalémského Chrámu v roce 586 před obecným letopočtem babylónským králem Nebukadnesarem II.:  "Sedmého dne pátého měsíce v devatenáctém roce vlády Nebúkadnesara, krále babylónského, přitáhl do Jeruzaléma Nebúzaradán, velitel tělesné stráže, služebník babylónského krále. Vypálil Hospodinův dům i dům královský a všechny domy v Jeruzalémě; všechny význačné domy vypálil ohněm. Celé kaldejské vojsko, které bylo s velitelem tělesné stráže, zbořilo hradby kolem Jeruzaléma."  (2Kr 25, 8-10)  Tento tzv. První, neboli Šalomounův chrám znamenal centrum judského politického, náboženského a národního života, jeho zboření a následná deportace představitelů elity do babylónského zajetí znamenaly přehodnocení staré izraelské náboženské praxe od systému centrální chrámové bohoslužby postavené na obětech směrem k "demokratičnosti" a zvnitřnění náboženského života založeného na modlitbě, studiu Písma a na rodinné liturgii. Do této doby řadíme vznik instituce synagogy a vlastně judaismu. Z určitého hlediska šlo o pozitivní změny, proto lze babylónské zajetí hodnotit i příznivěji jako důležitý katalyzátor proměny. 

• 9. avu byl také zničen Druhý chrám zvaný Herodův. Byl to zásadní zlom v Židovské válce. Farizeové, kteří patřili k umírněným oponentům Říma a nesouhlasili s radikálními bojovníky, obsadili část Jeruzaléma a vedli bratrovražedný boj s radikály. Vnitřní slabosti a nejednoty svých odpůrců využili Římané nejprve vedení Vespasiánem a později Titem. Krátce po svátku Pesach roku 70 zahájil Titus prudký útok na severní hradby. Židé je statečně bránili po celý měsíc. V červnu padly druhé hradby. Pak padly třetí hradby a Římané pronikli do severního Nového města. Bitva se vedla o každý dům. Obklíčení Židé se odmítali vzdát. 9. avu prolomili Římané chrámové hradby a Chrám vypálili – Podle legendy kněží vyhodili jeho klíče vzhůru a z nebes se vztáhla ruka, která klíče chytila. Chrám hořel po dva dny a Římané vyloupili všechny jeho poklady. V Římě byl na počest vítězství postaven Titův oblouk zobrazující mimo jiné i uloupenou chrámovou menoru, zlatý sedmiramenný svícen. Podle tradice zkázu Jeruzaléma a Chrámu způsobila vnitřní rozvrácenost společnosti, v níž byl každý zahleděný jen k vlastnímu prospěchu.

• 9. avu v roce 135 obecného letopočtu padla poslední tvrz povstalců proti Římu vedených Bar Kochbou, město Betar. Po jeho porážce plenící vojáci vyvraždili veškeré obyvatelstvo Betaru včetně civilistů, podle odhadu zahynulo asi sto tisíc lidí, jejich těla zůstala nepohřbena.  

• 
  9. avu roku 1290 byli Židé vypovězeni z Anglie.

• 9. avu roku 1492 byli Židé vypovězeni ze Španělska, což vedlo následně k úpadku této světové velmoci, která neuměla využít obrovské bohatství získané objevením a ovládnutím Nového světa. Bez funkční ekonomiky tradičně držené židovskými finančníky byly tyto nesmírné prostředky promrhány a Španělsko postupně upadlo mezi hospodářsky nevýznamné země, jeho úpadek a ztrátu vlády nad oceánem pak dokonala porážka Armady u města Grevelines sirem Francisem Drakem roku 1588.

• 9. avu 1914 začala První světová válka, která přinesla utrpení miliónům lidí, vedla k deziluzi z průmyslového moderního věku, od něhož mnozí očekávali pokrok a vítězství rozumu,  a předznamenala další hrůzy 20. století.

Na připomínku všech těchto událostí je předepsán dvacetičtyřhodinový půst a různé projevy smutku. Čte se Pláč Jeremjášův a zpívají se tradiční žalozpěvy "kinot". Pozoruhodné je, že podle staré tradice se právě v den Devátého avu má narodit Mesiáš. V den připomínající nevhlubší temnotu se objeví světélko naděje. Pro mnoho dnešních Židů jde především o symbolický význam tohoto postního dne. Stále více lidí již necítí emoční spřízněnost s historickým Chrámem a jeho obětní praxí, neboť judaismus prošel několika reformami, které proměnily jeho podobu směrem k moderním synagogálním projevům víry. Studium Tóry, praktická životní etika, modlitba, to jsou hodnoty, které během dějin Chrám plnohodnotně nahradily. Přesto zůstává memento: nesvornost, sobectví a vzájemná dravost a nesnášenlivost v lidské společnosti, pohrdání slabými, lhaní a snaha řešit problémy násilím vedou ke zkáze i zdánlivě věčných a neměnných hodnot.

Babylónský Talmud v traktátu Gittin 55b – 56a uvádí alegorický příběh zničení Druhého chrámu: V Jeruzalémě žil jeden bohatý muž, který se rozhodl uspořádat velkou hostinu. Sluhovi předal písemné pozvánky, mimo jiné i pro svého nejlepšího přítele - Kamcu. Sluha se však spletl a psaní donesl Bar Kamcovi, který byl s hostitelem ve vleklých sporech. Přesto Bar Kamca pozvání přijal a vypravil se na hostinu. Jakmile ho hostitel zpozoroval, zrudl vzteky a ukázal mu před celou jeruzalémskou smetánkou, včetně mnoha učenců, dveře.

Bar Kamca se zhrozil ostudy: "Nech mě tu, zaplatím ti svou porci." "Ne." "Zaplatím polovinu celé hostiny." "Ven!"
Smrtelně uražený Bar Kamca se vypravil do Říma a stěžoval si císaři: "Židé plánují vzpouru."
"Dokaž to." "Pošli jim obětní zvíře a sám se přesvědčíš, přijmou-li dar svého císaře."
Tak se také stalo. Císař poslal krásné obětní zvíře, ale Bar Kamca mu cestou jemně poškodil
pysk, čímž se podle židovských zákonů stalo zvíře nezpůsobilé k oběti. Když tuto vadu v
Jeruzalémě zjistili, lámali si učenci hlavu. Nakonec se většina rabínů přiklonila k názoru, že je
lépe ustoupit a císařský dar přijmout. Jen rabi Zacharja nesouhlasil: "Obětovat zmrzačená zvířata Tóra zakazuje!"

Už se ani neví, koho to napadlo jako prvního, ale učenci zvažovali i možnost zabít Bar Kamcu, a tak se vyhnout hrozbě, že se o nepřijetí daru dozví císař v Římě. Opět to však byl rabi Zacharja, který nesouhlasil: "Odsoudit člověka k smrti jen proto, že poranil zvíře, kde to jsme?!" Zvíře nebylo přijato a rozlícený císař vydal rozkazy svým legiím. Ty dobyly město a zničily Chrám.

Kde se stala chyba? Touto otázkou si lámou hlavu mnozí komentátoři, ale ve skutečnosti měl každý svůj podíl viny, za vším stála nenávist jedněch k druhým. Proč nenáviděl hostitel Bar Kamcu? Proč ho jeho přítel Kamca neuklidnil? Proč rabíni nezasáhli, když byli svědky zostouzení Bar Kamci? Proč si Bar Kamca stěžoval až u císaře a vyprovokoval nejsilnější velmoc tehdejšího světa k vojenskému zásahu? Proč lpěl rabi Zacharja tváří tvář katastrofě na "podružnostech", které byli jeho kolegové ochotni přehlédnout? Jak musí být hloupý sluha, aby si spletl největšího přítele a nepřítele svého pána? Nikdo nebyl bez viny. Nebyl náhodou Bar Kamca /bar, aramejsky syn/ synem Kamci? Nesvědčí taková situace o úplném rozkladu společnosti? Město Jeruzalém bylo zničeno zevnitř.