Chcete, aby vás někdo k smrti nenáviděl? Půjčte mu peníze!

Nepíše se to snadno. Ty, kdo s tím zkušenosti nemají, prosím, aby toto mé psaní brali jako velmi vážné varování. Asi nikdo není úplně imunní vůči manipulaci tohoto typu. A může to začínat naprosto nevinně.

Samozřejmě nejsem úplný magor a nepůjčila bych nějakému neznámému týpkovi v nádražní hale větší sumu než deset korun jako odměnu za jeho herecký výkon: „Pani, pučte mi na vlak, huhly, huhly, ukradli mi tašku, huhly, huhly, já vám to vrátim, chrchly, chrchly…“ Ale stalo se, že jsem půjčila mnoho peněz člověku, o kterém jsem si myslela, že je to kamarád a že mu mohu věřit. A byl ve vážné nouzi, opravdu ty peníze potřeboval. Znala jsem toho člověka několik let, mnohokrát se zachoval slušně a čestně, prostě spolehlivý a charakterní přítel.

Houby! Jakmile měl v ruce větší sumu, nějakou dobu vše klapalo, pak jaksi zapomněl splácet, pak jsem se odvážila připomenout a poprosit o nějaký splátkový kalendář. Peníze jsem totiž pro změnu potřebovala nutně já. Začal kolotoč lží, výmluv, slibů a pohádek na pokračování.

K oblíbeným trikům dlužníků patří toto: „Vždyť jsem to už poslal na účet.“ Čekáte několik dní a nic. Dlužník se po mnoha urgencích ozve. „Já tam něco napsal špatně, vrátilo se mi to, pošlu to znovu.“ (Většinou tím pohádka o tom, „Jak šly peníze na vandr“ skončí) Jiný trik: „Neumím to poslat na účet, pošlu to poštou.“ (Pak zase peníze odkráčejí  na nekonečný vandr. Je to oblíbený trik, jak platbu oddálit). Nebo „Předám ti to radši osobně, až se uvidíme.“ (Neuvidíte se, dlužníkovi do termínu setkání vleze něco hrozně důležitého, třebas musí spasit svět nebo tak něco. Mnohdy ani neoznámí, že nepřijde, a vy čekáte na nějakém hodně vzdáleném a pokud možno studeném místě jako debil). Taky dobré je: „Zaplatím ti to najednou, čekám větší sumu (nebo půjčku), vydrž týden” (týden je oblíbená lhůta dlužníků, věřitel si řekne, že to není tak dlouho, ale pak následuje další týden, nebo oblíbené „po víkendu“ a nic se neděje i několik měsíců).

V mém případě se všechno samozřejmě vleklo, korespondence vázla. Z milého, čestného a oddaného přítele se stal bezcharakterní a notně bezohledný lhář. Už ani nepředstíral, že neví, že já vím, jako by doufal, že mi všechno dojde a že jeho samotného i dluh odepíšu. Jak plynul čas, z výmluv se stávaly uražené pózy ve stylu: „Já se s tebou nebudu bavit, když nechceš pochopit, co jsem ti stokrát říkal, že to všechno včas a řádně zaplatím…“ Nebo přímo urážky: „Myslíš jenom na peníze, pochop už konečně, jak jsi hrozně morálně klesla… Dokud se nevzpamatuješ, tak mi vůbec nevolej a nepiš…“ Pak přestal komunikovat úplně.

Nebudu to protahovat. Postupně se pravda, o které jsem předtím neměla tušení, vyvalila na povrch. Přítel mi o sobě ty opravdu důležité věci prostě neříkal. Mé pracně našetřené peníze, za které jsem měla financovat studium dětí a péči o maminku, zmizely v kapsách drogových dealerů. Z přítele se stal člověk, který mě nenávidí, pohrdá mnou a považuje mne za přízemního chamtivce. I nejkrásnější přátelství končí tam, kde začíná zájem o prachy. Nikomu nikdy nevěřte a nikdy nikomu nepůjčujte, ani kdyby měl umřít hlady. A nemyslete, že vám pomůže soud nebo exekuce. Takoví lidé si včas zařídí, aby nebylo co exekuovat. Vždy jsou o krok před vámi. Zatímco vy řešíte morální dilema, jestli podniknout nějaké kroky proti kamarádovi, on už uklízí majetek, nebo mění bydliště.

Peníze ztratíte, ale s tím se dá žít. Víc bolí to, že jste ztratili přítele. A taky jste ztratili schopnost někomu důvěřovat a ochotu někomu pomáhat. Nikdy nepůjčujte peníze, pokud nechcete zjistit, že velké přátelství má možná menší cenu než ojetý automobil.

————————————————————