V podvečer 25. dne měsíce kislevu, což je letos 27. listopadu, zapalujeme první svíčku na chanukiji. Tehdy je předvečer osmidenního svátku světla a radosti, svátku Chanuka, který končí 2. tevetu ( 5. 12.).
Tento pobiblický svátek se odvíjí od historické události znovuvysvěcení jeruzalémského chrámu po vítězství Makabejských roku 165 občanského letopočtu. O statečném boji židovských povstalců proti syrské okupační moci, která bránila v dodržování micvot a nutila Židy, aby se klaněli modlám, již bylo napsáno mnoho a každým rokem přibývají výklady svátků Chanuka. Výkladů tohoto svátku je mnoho proto, že je to svátek bohatě naplněný významy a symboly.
Podle historiků je tato nám známá podoba slavnosti výsledkem diskusí učenců a její popularita se úzce pojí s rodinnou oslavou, jíž se nadšeně účastní zejména děti. V dnešní době Chanuka časově i obsahově poněkud splývá s křesťanskými Vánocemi a spolu s nimi, zejména na Západě, podléhá všem komerčním tlakům. Jako by právě Chanuka se svojí symbolikou světla byla nejsnáze přijatelná i pro nevěřící či nežidovskou většinovou a moderní společnost. Bezpochyby esteticky působivý svícen a rodinná oslava spolu s jednoduchou historizující legendou může podléhat globálnímu synkretismu a komerci mnohem snáze než jiné židovské tradice.
Snad i proto někteří židovští učenci pohlížejí na tyto svátky poněkud podezřívavě. Nejen, že se v posledních desetiletích slavení svátku Chanuka někdy stává vyprázdněným konzumním zvykem, ale také nelze nevidět „militantní“ a „pohanské“ souvislosti svátku. Legenda o zázraku, podle níž v obnoveném chrámě v Jeruzalémě vydrželo hořet malé množství oleje osm dní, pochází z Talmudu (Bavli, Šab. 21b ). Zde je pozornost záměrně obracena ke svícnu jako k základnímu symbolu Chanuky, a to zřejmě proto, že v lidové židovské tradici bylo zapalování ohňů a lamp hlavním znakem zimní oslavy, která jistě měla co do činění se slunovratem. Talmudští učenci dodatečně vysvětlili a posvětili starou lidovou praxi tím, že ji spojili s historickou událostí zaznamenanou v První knize Makabejské. V této kronice se nikde nehovoří o osmidenním zázraku s olejem, ale v první řadě je kladen důraz na znovuvybudování chrámového oltáře a na první oběť „podle Zákona“ (1 Mak 4,47-58). O osmi dnech slavnosti se píše jen v souvislosti s posvěcením oltáře. Ve starší podobě chanukové liturgie byl tedy kladen větší důraz na obnovu svatostánku než na zázrak s olejem a světly.
Chanuka až příliš připomíná pohanské zvyklosti a koneckonců oslavuje válečné vítězství a hrdiny, jejichž potomci se étosu Makabejských brzy zpronevěřili. Dávní židovští učenci si však s pohanskými prvky, rituálním přivoláváním vzdáleného slunce a s oslavou vojenské síly poradili tak, že naplnili prastarou univerzální symboliku i hasmonejský odkaz novým poselstvím. Jejich mystický výklad spojuje světlo chanukiji se samotnou Tórou. Jako vidí světlo chanukijí rozzářené v oknech židovských domácností i okolojdoucí „pohané“ a mohou se těšit z jeho krásy a užitku, stejně tak osvětlují jasná slova Tóry, v nové době dokonce přeložená do národních jazyků, celý svět, jsou požehnáním všem národům. Olej chanukových lamp pak symbolizuje Mesiáše, který rovněž přináší nápravu nejen Židům, ale celému tvorstvu. Chanukija je tedy všelidským, ba kosmickým symbolem, krásným projevem židovského universalismu.
Když budeme letos zapalovat chanuková světla, vzpomeňme na celé boží stvoření a přejme mu mír a světlo.
------------------
