Čtvrť Soho má tradičně poněkud nedobrou pověst, ale dnes je zřejmě jen jednou z turistických atrakcí Londýna. Oplývá hlavně umělci, hospodami a večerním životem, k němuž sice patří několik erotických pracovnic, ale hustota jejich nabídek nepřesahuje hustotu obdobných služeb v pražské Perlové ulici. Jedna vlnící se slečna před podnikem zavdala příčinu k tomu, abych poučila svou dvanáctiletou dceru, jaký je rozdíl mezi bordelmamá a řadovým pracujícím děvčetem v tomto oboru. Předpokládám, že ani běžná kriminalita není v Soho vyšší než kdekoliv v centru velkého města.
ParliamentTydlitátová
K aktuálním dojmům bych ještě měla dodat, že zvuk Big Benu je velmi přátelský a má osobnost. Zmrzlina koupená poblíž Westminsterské katedrály byla sice drahá, ale byla velice dobrá a porce byla ohromná. A večeře v Čínském městě stála za to, protože jsme jedli v podniku, který se jmenuje „Sněz co můžeš“. Za pět liber dostanete talíř a příbor a pak můžete chodit k bufetu a nakládat si tak dlouho a tolik, kolik vaše trávení zvládne. Pro hladového a unaveného poutníka je to vskutku bohatýrská výzva. A když jsme si objednali čínský čaj, který stojí jen půl libry, čínský číšník se divil, že jej chceme, Evropané si jej prý příliš neoblibují. Ale ten čaj byl skvělý.
Buckinghamský palác mi připomínal spíš okázalé vězení, v němž je milá anglická královna uzavřena. V kašně před palácem zrovna nebyla žádná voda, to asi to mimořádné sucho. Anglické trávníky byly toho léta vyprahlé, žluté a vyšlapané na suchou půdu. Parkům říkají Angličané green, ale tehdy by jim měli říkat yellow. To, že jsou Londýňané opravdu konzervativní, se pozná podle toho, že nezměnili své zvyky a stále si nosili své piknikové košíky a přikrývky do parku svatého Jakuba a tam se pak popelili v tom vysušeném prachu, kde už byla tráva docela vylysalá.
Downing Street, kde bydlí pan premiér, je zatarasená mříží a střežená bobíkem, lze tam nahlédnout pouze pod bdělým dohledem policie. Londýnští bobíci jsou opravdu vlídní, zdvořilí, nosí legrační helmy a prý hlavně převádějí babičky přes ulici a pomáhají otevírat zaseknuté deštníky. Navíc jsou to pohlední chlapíci, vysocí, galantní.
Na Whitehall probíhá vždy ve čtyři hodiny jakási komická strážní a jízdní přehlídka, která spočívá v tom, že důstojník obchází nastoupenou jednotku a bedlivě kontroluje výstroj. Výstroj je pestrá a romantická, jezdci na černých koních jsou elegantní a není jasné, co zde ta stráž vlastně hlídá, takže to vše je hlavně atrakce pro turisty. Myslíme si, že poslední ze stráží byla slečna, protože její zadek byl poněkud kulatější a prýmky na prsou se trochu vlnily, čekali jme, zda jí velitel bude zkoušet pevnost knoflíčků, ale nedovolil si to. Stejně malební jako stráže byli diváci, několik Indů v turbanech a Indek v pestrých sárí, černošek se zlatými šperky a Arabů v burnusech připomínalo, že Londýn kdysi vládl říši, nad kterou slunce nezapadalo.
Londýňané dnes vůbec nejsou snobové, jsou veselí, nesmírně tolerantní, mluví mnoha nářečími i jazyky, mají všechny možné barvy pleti a všelijaké kroje. V Londýně se potkal celý svět na nekončícím veselém večírku, dávno skončila britská splendid isolation. Děsivá tíže betonové pouště, která na mne padla v ranních hodinách, se s postupujícím dnem měnila v uvolněnou a bezstarostnou náladu svobodného světoobčana, který se mezi těmito zdvořilými lidmi cítí za pár hodin doma. A když se setmělo, v Temži se zrcadlily tisíce světel Parliamentu, upřené oko hodin Big Benu a kruh ozářených kabin vyhlídkového kola tak důvěrně, že vyzvánění zvonů už mohlo znamenat nikoliv jen rozloučení, ale především srdečné pozvání k návratu.
