Byla jsem několikrát varována, že pohled na nejslavnější megalitickou památku už zdaleka není tím, čím býval. Díky tomu jsem opravdu celkem nic nečekala, a snad proto jsem byla příjemně překvapena. Vždycky je lépe nečekat mnoho a nechat se mile překvapit.
StonehengeTydlitátová
Když přijíždíte po silnici, uvidíte bájný Stonehenge zničehonic uprostřed pole. Při prvním pohledu na šedý monument jsem poněkud nepatřičně zvolala: „Jejda, to je maličké!“ Samozřejmě, že ta stavba není nijak zvlášť maličká, ale ta krajina kolem je obrovská. Jsou to salisburské louky a pole, která dosahují až téměř k nízkému, velmi vzdálenému horizontu, a kameny stojí uprostřed sevřeně, jako by se k sobě choulily, jako by se bály té prostory. Poněkud připomínají kruh mírně opilých tanečníků, kteří se drží kolem ramen. Není pravda, že stavbu lze vidět jen přes plot, pokud zaplatíte vstupné, můžete projít pod silnicí i pod plotem a ocitnete se na zelené louce rovné a čistě posekané (či vyžrané ovcemi?), z níž se zvedají kameny, zblízka už vůbec ne tak malé. Kolem kamenů vede chodníček vyznačený řetízky zavěšenými na bodcích, ty bodce jsou pravidelně přesouvány jinam, takže cestovatelé nestačí prošlapat v anglickém trávníku pěšinku. Chodíte tedy po zelené svěží trávě asi třicet metrů od stavby a můžete celý kromlech obcházet a prohlížet ze všech stran, aniž by vás otravovali ostatní čumilové. Je dobře, že se mezi kameny nesmí, nikdy by tam nebylo prázdno, zástupy fotografů, druidů a senzibilů by ten pohled neustále rušily. Kameny patří jen havranům a kavkám, ty poletují okolo a usedají na Stonehenge jako proroci z dávných časů.
Dnes už každý ví, nebo si alespoň myslí, že ví, že ta stavba souvisí s dávným astronomickým pozorováním, nemohla jsem nic takového ověřit jsouc tam ráno a nikoliv za svitu hvězd, ba ani o letním slunovratu. Nicméně kosmická energie si se stavbou stále hraje v podobě sluneční záře, která každým okamžikem vzhled stavby proměňuje, stíny běží po puklinách kamenů a v dlouhých pruzích vykreslují druhý Stonehenge na trávě, pískovec je chvíli modrý, chvíli zlatavý, někdy zajiskří, jindy má strukturu sametu.
Je to zvláštní architektura, nic není tak přísného jako tyto hrubě lámané kameny, žádná ozdoba je nepolidšťuje, žádné umění je nezdobí. Ale zároveň jen málokterá stavba je tak hravá a živoucí, jakoby roztančená, kamenný kruh podle své vlastní povahy, nezraněný dlátem kameníka, svobodný od vnucených vzorců dýchá svými stíny staletí po staletích, hovoří se sluncem a s měsícem, jako by zde stál milióny let, jako by ani nebyl vztyčen rukou člověka, jako by šlo o hříčku přírody.
Existuje mnoho různých interpretací Stonehenge, nikdo však pořádně neví, která je ta pravá. Když jsem kromlech uviděla, zazdálo se mi, že důvod stavby už nyní není důležitý. Jistě to vše lidé nepodnikali jen tak pro zábavu a měli mnoho závažných důvodů, proč tahat kameny sta a sta kilometrů daleko, ale za ta staletí si Stonhenge našel svůj vlastní důvod existence, který se mi dnes zdá mnohem důležitější než všechny plodnostní kulty provozované dávnými zemědělci.
