Český národ na rozcestí – opět?

Kromě dvou vysokých politiků, Karla Schwarzenberga a Mirka Topolánka, kteří zatím snad jako jediní vyřkli jednoznačné slovo, česká politická reprezentace k událostem v Gruzii buď mlčí, nebo se vyjadřuje neslaně nemastně. Jak jdou dny, ukazuje se stále zřejměji, že Rusko zcela vědomě a nepokrytě obsazením sousední suverénní země vysílá varovný signál také do Střední Evropy. Proč mlčí i náš prezident?

Novináři, jak ti, kteří sledují dění z domova, tak ti, kteří se vypravili přímo do postižené oblasti, vykazují mnohdy větší politickou kulturu než reprezentace našeho státu. Jejich odsouzení agresora je jednoznačné a hlasité. Václav Klaus se zahalil do velkopanského mlčení. Sociální demokracie vyčkává, jak se události vyvinou a kam se přikloní plebs, aby pak mohla sbírat volební hlasy. Tomu se říká ohřívání vlastní polívčičky na spáleništi. 

Polsko, jehož prezident spolu s kolegy z Pobaltí vyslal signál zcela jasný, je pod palbou ruských vyhrůžek. Rusko si z nás dělá šašky. Máme tedy možnost sklapnout a jako mnohokrát ve svých dějinách shrbit hřbet, zradit spojence a přijmout úděl pohůnka Velkého bratra. Nebo se můžeme konečně chovat jako samostatný, svobodný a sebevědomý národ a odkázat agresora do jeho mezí. Čtyřicet let po ponižující facce stojíme opět na rozcestí. 

Není vyloučeno, že tato vzdálená a zdánlivě okrajová záležitost, jakou je válka a násilí na Kavkaze, rozhoduje dnes o dalších dvaceti letech našeho národa. Budeme konečně svobodní a naplníme své poslání v Evropě, nebo se vrátíme do chomoutu, ne-li politicky, tedy mentálně, jako nesvéprávní, ponížení a ufňukaní otroci? Mnohé reakce veřejnosti, i když doufám že okrajové, nasvědčují tomu, že otrocký duch mezi námi přetrvává s neuvěřitelnou vytrvalostí. Pokřik vystrašených nebo podlézavých pohůnků je svým způsobem hnusnější než ruská arogance. Rusové se totiž chovají sice necivilizovaně a naprosto bezprávně, ale pochopitelně: hájí své zájmy. Češi, kteří ruskému pošlapávání práva tleskají, nehájí zájmy Čechů, naopak je podrážejí. Úctu svých milých gubernátorů si tím nevyslouží. 

Nejen my, ale celá Evropa si tak trochu nevidí do úst. Její vyjádření jsou málo výrazná, málo razantní. Zahraniční politika je rozdrobená, slabá a mnohdy ostudná. Bylo tomu podobně i v minulosti, neboť krátkodobé a dílčí zájmy převyšují jakoukoli vizi i závazky vůči spojencům. Je směšné strašit Evropu přílivem imigrantů nebo americkou rozpínavostí – Evropa včetně České republiky si nejvíce škodí svou zbabělostí, bezradností, nicotnou dějinnou pamětí a ztrátou velkých vizí. Obávám se, že nyní stojíme na jednom z významných rozcestí a obávám se, že jen někteří vidí dál než k namazanému krajíci. Není už načase narovnat hřbet a pozdvihnout hlavu?

Vážení čtenáři, budu ráda, přispějete-li svými názory, přivítám i rozumné protiargumenty. Těch několik málo čtenářů, kteří diskutovat neumějí, upozorňuji, že na vulgární výpady vůči mně nebo mým přátelům v diskusi nebudu reagovat. Pokud někteří oponenti došli k názoru, že nadávky a ponižování jsou argumentem, budou se muset smířit s tím, že další diskuse pod mými články již nebudou otevřeny.

Ilustrační fotomontáž: Globalpress