Anonymita nás činí horšími, než ve skutečnosti jsme

Je proti kodexu bloggera vyjadřovat se k diskutujícím konkrétně a řešit v blogu své spory s nimi. Přesto jde o téma, které skoro každého z nás nějak zajímá a není nepřípustné zamýšlet se nad podobou  diskusí a nad výlevy diskutujících obecně. Již jsem to několikrát učinila, čímž jsem si vysloužila jakýsi zřejmě potupný cejch bojovnice proti hulvátství.

Ve skutečnosti samo hulvátství, jakkoli prozrazuje hloupost a omezenost některých lidí, mi vadí méně než jiné věci, a sama jsem si nikdy nehrála na moralistku. Uznávám, že ostré slovo je často na místě a nazvat blba blbem není zločinem. To, co mi vadí, je demagogie a skrytá krutost, která se v diskusích projevuje mnohdy velmi uhlazenými slovy, které administrátor nevymaže. Opravdu zlí lidé se už naučili urážet tak, aby to nebylo postižitelné.

         Často se stává, že po několika vyměněných replikách se za smrští ponižujících invektiv začne ukazovat skutečný člověk, který je možná slušný, rozumný a má pouze radikálně odlišný názor, nikoliv nutně extrémní, ale prostě jiný. Co jej tedy nutí, aby ve svém prvním vstupu napadl autora nevěcně, urážlivě, aby zlehčoval cokoliv, co bylo i nebylo napsáno, aby podsouval autoru nikdy nenapsané výroky, názory a postoje, napadal jeho příbuzné a přátele, ironizoval každou užitou metaforu, vymýšlel si nepravdivé pomluvy?         

          Možná je to spíše tak, že jej k tomu nenutí vůbec nic, ale cosi tu sprostou umožňuje. Je to anonymita diskutujících, jejich pocit absolutní skrytosti, nepostižitelnosti. Anonym se nemusí zodpovídat za svá slova, napadá ze zálohy, útočí v temnotě, může vylít všechnu svou frustraci, skryté úzkosti i nenávisti, vyřve to, co v civilu nesmí ani vyslovit, na co nesmí doma či v práci ani pomyslet, vybije hněv, kterým se den ze dne dusí. Autor, ať už píše o čemkoli, co je jen trochu konfliktní, je vhodným objektem, je někde daleko na druhém konci sítě, na rozdíl od nejbližších, kteří pisatele neskonale štvou, je bezmocný a ze všech stran viditelný.  Sám zveřejňuje fakta, která mohou být kdykoli zneužita, dobrovolně vstupuje do této arény se svým jménem a tváří.  

          Anonym je jiným člověkem než člověk se jménem, je to stín skutečného člověka, jeho temná, zbabělá stránka, jeho potlačená zloba. Na internetu je anonymita jednak zvykem tak rozšířeným, že všem připadá zcela normální, a také již normální je a uchylují se k ní i lidé, kteří ji nikdy nezneužívají a pouze si její pomocí zajišťují potřebné soukromí, ale také je zde anonymita neprokazatelná. Zvolí-li si pisatel nick v podobě reálného jména, nikdo ani nemusí vědět, že jde o anonyma. Vyskytly se i případy, že pisatel urážel oponenty pod skutečným, ale cizím jménem, a tak nositele toho jména výrazně poškozoval.

           Je jasné, že anonymitu nelze ani zakázat, ani skandalizovat, prostě vždy bude nezbytným prvkem internetového prostoru. Ale každý člověk by se mohl zamyslet sám nad sebou, zda je důstojné vystupovat takto beze jména, skrývat se, posílat do světa názory, za nimiž ve skutečnosti nikdo nestojí, za něž nikdo neručí ani zlámanou grešlí. Vystupovat pod svým jménem je osvobozující a mnozí to již činí. Děkuji jim za to. Je to něco, co pomáhá činit veřejný prostor slušnějším, ale je to také něco, co pisateli rovná páteř. I kdyby pak napsal nějaký názor ostře, vyhraněně, nezdvořile, je to alespoň názor konkrétního člověka, který se nebojí za ním stát a obhajovat ho. Diskuse je pak vedena čestně a mnohem věcněji. Mít dobré jméno vždy patřilo k tomu nejcennějšímu, co člověk měl. Anonymita nás totiž činí horšími, než ve skutečnosti jsme.

           Buďte zdrávi, milí diskutéři! Děkuji vám za vše, co jsem díky vám pochopila. Děkuji těm slušným, i těm neslušným, chraňte si svoji duši a buďte blaženi.