Tak tu máme zase pár pěkných výročí. Zavedla jsem si na tomto blogu pravidlo, že občas někoho zajímavého připomenu, nejraději samozřejmě narozeniny, bohužel v poslední době i smutná oznámení o úmrtích.
Koukám na kalendář: 5. července Cyril a Metoděj, 6. července Mistr Jan Hus, 7. července Marc Chagall… O všech těchto dnech se mi chce psát, mám hlavu plnou nápadů. Už i nějaké obrázky jsem začala shánět a pár citátů jsem vyhledala. Je okurková sezóna, politiku necháme pěkně u ledu, oblažíme ducha…
Ale víte co? Raději snad ani ne. Náš národ žije již po staletí v jakési schizofrenii ve vztahu ke své minulosti. Spory o víru, které se odhrávaly kdysi v dávnověku, rozdělily Čechy na různé nesmiřitelné tábory. Přestože je dnes už většině lidu víra vcelku ukradená, rozpolcenost přetrvává. A že se do toho umíme pěkně opřít! Kdo je pro jednoho hrdinou, ten je pro jiného darebákem. A když se pár takových hrdinů sejde pěkně se svými výročími zrovna v okurkové sezóně, je na vášně zaděláno. Už to vidím: nepovolím diskusi, budu za mrchu, která si neváží ušlechtilého hlasu lidu. Povolím diskusi, pod článkem o Cyrilu a Metodějovi se objeví informace, že církev katolická chce akorát okrást naše pracující a že jsme tři sta let trpěli. Pod článkem o Husovi se objeví názor, že Hus byl kacíř a co o něm tedy vůbec píšu. A pod článkem o Chagallovi se objeví výzva, abych táhla do … někam. A abych ušetřila nebohé čtenáře svého židovského blogu.
Cožpak o to, tyhle hlubokomyslné připomínky se objeví skoro pod každým článkem, je mi to vcelku jedno, už proto, že od jisté doby diskuse plné vášní a laskavých oslovení, výzev a poučování ani moc nečtu. Ale je nutné, aby dostali hned krátce v několika dnech po sobě na frak: Cyril a Metoděj, Jan Hus i Marc Chagall? Všech těch čtyř pánů si vážím, tak je toho raději ušetřím.
Nu, třebas ne. Třebas dostanu chuť opět napsat něco o lidech, kteří měli a mají co říci. Takových lidí totiž není mnoho, a od té doby, co je mluvení, psaní a šíření slova tak snadné, je jich stále méně. Nastala inflace slov. Když Martin Luther chtěl sdělit světu své teze, přitloukl papír na vrata – a mluví se o tom dodnes. Nyní by to vyvěsil na internet – a za hodinu by o tom už nikdo nevěděl. Stejně tak by Cyril, Metoděj a Jan Hus napsali nějaký ten článek a byl by pokoj. Koho by to zajímalo? Mnohem více zaujmou nová prsa populární zpěvačky nebo nová milenka méně populárního politika. Ale i to je marnost. Za dva dny jsou zde jiná prsa a jiná milenka. Za měsíc dva i jiný politik...
Zbývá ještě ten Chagall. Mohl by samozřejmě své obrazy dát na internet, ostatně tam již jsou. Ale obraz má na rozdíl od slova jednu výhodu či nevýhodu: je svázán s materiálem, se hmotou, s technikou. Virtuální realita netu nikdy nenahradí plátno, barvy, sklo, kámen. Slova jsou na tom neskonale hůře – žijíce v nehmotném světě idejí, mohou být jinými idejemi zahlcena, pohlcena a pohřbena. Technologie internetu přináší neomezenou svobodu a možnosti, rychlost a planetární rozměr pro slova, zároveň je ale zbavuje hodnoty. Kdyby v době vzniku evangelií existoval internet, křesťanství by ani nevzniklo, již druhý den by bylo out. Radostná zpráva by asi tak po hodině spadla z hlavní strany. Jo, jo, pomíjí tvářnost světa.
A mimochodem: všem čtenářům i diskutujícím bez výjimky přeji krásné léto, pořádný odpočinek, zajímavé zážitky a pevné zdraví. ♥
Obrázky:
http://www.flickr.com/search/?q=Jan+Hus&page=10
http://www.flickr.com/search/?q=Cyril+and+Method&m=text
http://www.flickr.com/search/?q=Chagall&m=text
