Ekologický systém zpětného odběru vysloužilých spotřebičů se v Česku vžil daleko rychleji, než si lidé zvykli na používání kteréhokoli z nich.
Tak třeba první automatický kávovar si nechal Ital Ernest Illy patentovat už v roce 1833, ještě v roce 1989 byl ale ve většině českých domácností vrcholem kávové kultury „turek“ připravený ze směsi zvané „standard“.
Spotřebičů ovšem od té doby i u nás přibylo tolik, že mezi běžnou italskou a běžnou českou domácností není v tomto směru žádný rozdíl. A od roku 2005, kdy se do české odpadové legislativy promítla evropská směrnice o nakládání s vysloužilým elektrozařízením, není zásadní rozdíl ani ve způsobu jejich likvidace.
Ve všech zemích EU dnes musí být především ekologická. O to se vesměs starají neziskové kolektivní systémy vytvořené výrobci. Zodpovědnými výrobci. A dělají to za tichého přihlížení státních úředníků. Často netečných úředníků.
Po osmi letech fungování systému zpětného odběru a ekologického zpracování starých spotřebičů v ČR se mi skoro chce říci, že je u nás vše při starém – kdyby osm let byla dostatečně dlouhá doba na takové konstatování.
Množství vysbíraných „domácích vysloužilců“ u nás po počátečním prudkém růstu už třetím rokem stagnuje, kolektivní systémy se pod dojmem znalosti legislativních poměrů v ČR v uplynulých osmi letech začínají připravovat na dopady další evropské direktivy 2012/19/EU, ale Ministerstvo životního prostředí ještě ani nezačalo s odpovědnou diskuzí nad její implementací do českého právního řádu. Tedy na přípravu právní normy, která bude naši činnost výrazně ovlivňovat v příštích letech a která má být součástí našeho právního řádu již za devět měsíců.
Mezitím probíhá velký legislativní boj o definitivní podobu začlenění zpětného odběru solárních panelů do zákona o odpadech a na evropské úrovni výrobci intenzivně řeší, jak dosáhnout nových cílů daných zpětnému odběru direktivou. Navíc se rozbíhají evropské projekty, které mají za úkol zmapování toků elektroodpadu.
Ten se totiž stává vážným problémem pro změnu v zemích třetího světa. Ne že by jej samy tolik vyprodukovaly, ale stávají se smetištěm vyspělých států, které tam vyvážejí třeba staré počítače pod záminkou „rozvojové pomoci“. Místo dalšího používání nebo odborné recyklace, která už se u nás stala samozřejmostí, končí tyto přístroje na afrických a asijských skládkách. Někde tvoří až 20 % celkového množství odpadu.
Ale to jsme se od historie kávovaru dostali hodně daleko.
