Viva la Revolución? (čtení na pokračování 5)

31 Che soustředěně hleděl do zrcadla opřeného o zeď a snažil se zachytit rysy muže, se kterým už několik týdnů pobýval. Dar Es Salaam, kubánská ambasáda, malý těsný byt. Vězení a dovolená zároveň. Sám se sebou. Dva společníci, kteří si nelžou, nepodvádějí se, vidí pravdu a právě teď na sebe mají spoustu času.

Z natáčení dokumentu ke knize. E. Tvrdá a Tobi.Miluše Pagáč

Na stole měl hromádku knih. Knihy byly to jediné, co k sobě hodlal pustit.

Knihy…

Nedokázal bez nich žít. Obklopovaly ho od narození. Jeho rodiče se často stěhovali, mnoho věcí k životu nepotřebovali, knihy ale byly nezbytné. Staly se nezbytností i pro něj.

Pousmál se.

V době nejhlubší krize v Kongu, kdy ho ničily bojové neúspěchy, astma a smrtící průjmy, k sobě nikoho nepustil. Většinu času trávil sám s knihou, a kdykoliv se k němu někdo přiblížil, vrčel. Obcházeli ho jako lva, vyhýbali se mu.

Zrcadlo odráželo jeho tvář a on se ji snažil zachytit na papír. Autoportrét jako terapie.

Na stole ležel dokončený rukopis knihy pro Fidela a další revoluční vůdce. Dějiny nezdaru. Musel zaznamenat dějiny vlastního nezdaru, aby se s ním vypořádal a mohl jít dál.

Vedle dokončeného rukopisu ležel na stole ještě jeden, rozepsaný. Hodlal napsat kritiku knihy, která ho už řadu let dráždila. Manuál politické ekonomie. Učebnice sovětské vize marxismu, učebnice, která znala marxismus jen z dalších učebnic, ostře cenzurovaných armádou sovětských byrokratů.

Týdny v Dar Es Salaamu byly dlouhé, pocit z porážky hořký a vlastní cynismus vystupňovaný na maximum. Ideální podmínky pro deprese.

Chystali mu změnu pobytu. Neměli to snadné, musel zůstat v ilegalitě. Fidel ho v téměř každém dopise přemlouval, ať se vrátí na Kubu. Che ale nechtěl. Kamkoliv se vrátí. Na Kubu už ne. Tam jeho role skončila.

Kamkoliv se vrátí… Vlastně se už nechtěl vracet nikam jinam než do země Carlitose, do své Argentiny…

Nakonec souhlasil s tajným úkrytem v Praze. Praha, nebo jiné město, někde si odpočinout musel. Ve stavu, v jakém byl tady, v Dar Es Salaamu, se revoluce dělat nedá. To uznával.

S každým rysem, který se mu podařilo na vlastní portrét zachytit, sílil. Astma se v posledních dnech zklidnilo, průjmy ustaly, přibýval na váze. Atakům deprese ale odolat nedokázal. Zrcadlo opřené o stěnu odráželo jeho pronikavé oči, husté obočí a plné rty. Pochopit. Pochopit sebe a pak pochopit svět. Prodělal nezdar, dokonalý. Zachytil ho od počátků až do konce, ale pochopení se nedostavilo. Zato deprese, ta věrná přítelkyně, s ním a s jeho společníkem v zrcadle pobývala v Dar Es Salaamu často. Vodila s sebou bolesti, rozpad vědomí,  zvuk střelby, hlasy vesničanů z Konga, nářek týraných žen a nesnesitelné úzkosti, které svíraly skutečnost a tvořily z ní odporně šedou studenou bezhmotu. Viva la Revolución…

32

Viktor po pár dnech  své sousedy a jejich krůtu pochopil. Obchody v Nicaru, stejně jako v Havaně, byly prázdné.

Jídelny na ubytovně a na povrchovém dole ho umřít hlady nenechaly. Jednotvárnost stravy ho ale zpočátku děsila. Rýže, vejce, fazole. Fazole, vejce, rýže. Do toho občas kousek pečeného kuřete nebo masa z čínského luncheon meatu. Taky byla k dispozici bílá rosolovitá hmota z juky, která spolehlivě zabetonovala žaludek. Jediné, co nikdy neselhalo, byla káva. Vždy překapávaná, silná, sladká, voňavá. A k ní čerstvá ovocná šťáva.

Na jednotvárnost jídelen si brzy zvykl. Na prázdné obchody taky. To, jak tady bude žít, bylo jen a jen na něm. Venkovské ranče nabízely vajíčka, mléko i maso. Číňan za městem pěstoval a prodával zeleninu. Ovoce bylo všude kolem plno. Džíp měl. K tomu, aby se o sebe postaral, mu ale jedno chybělo: řeč. Chtěl mluvit se svými sousedy, se svými spolupracovníky, s lidmi na ulici, chtěl…chtěl… Kapesní slovník nestačil.