Vědma (povídka)

Jaruška seděla v cukrárně a snažila se lovit klienty. Černé vlasy měla spletené do copu, klenuté obočí zvýrazněné černou barvou, světlezelené oči obtažené černými linkami, na sobě růžový svetřík a ve vlasech zasunuté sluneční brýle s růžovými obroučkami. Na stole před sebou měla talířek s velkým řezem pařížského dortu a rozevřený sešit s poznámkami, na kolenou rozevřenou knihu a na očích dioptrické brýle. Bylo jí padesát pět let a život nehodlala promarnit.

Kolem stolu procházela tmavovlasá žena o něco mladší než Jaruška a v ruce nesla šálek s kávou. Jaruška se na ženu usmála, ta úsměv opětovala a Jaruška ji vyzvala k usednutí naproti sobě. Žena se zarazila, ale cukrárna byla téměř plná, a tak si k Jarušce přisedla.

„Dobrý den,“ pozdravila žena rozpačitě.

„Dobrý den,“ rozzářila se Jaruška. „Usedněte, třeba se něco zajímavého dozvíte.“

„Zajímavého?“ podivila se žena a rozepnula si kabát.

„Před chvílí jsem tady měla jedny manžele a taky se něco zajímavého dozvěděli. Například,“ sáhla Jaruška po otevřeném sešitě a přečetla z něj: „Váhy, Ryby a Střelci jsou dnes velmi citliví a zažijí příjemný den.“

Jaruška se odmlčela, zvedla oči nad obroučky brýlí a řekla: „To je podle lunárního kalendáře. Jsem astroložka.“

Žena proti ní se pousmála. Jaruška si všimla, že žena má zvláštní jiskrné oči. Tmavé, a přece světlé.

„Je to můj koníček,“ řekla Jaruška vášnivě nahlas. „A už dlouho.“

„Ano?“ podivila se žena s jiskrnýma očima a napila se kávy.

„Pracovala jsem jako jeřábnice,“ pokračovala Jaruška. „Kolem mě pořád samí chlapi a pořád chtěli poradit. Jaruško, já mám problém se ženami, Jaruško, já mám problém s tou svojí a tak pořád dokola. Tak jsem s tím začala. No a od té doby se tím zabývám. Někdy i devět, dvanáct hodin denně. Pořád studuju a studuju. Já jsem citlivá žena. Já tak nevypadám, ale jsem velmi citlivá. Studuju astrologii a taky numerologii, tam je všecko. Říkám mužům kolem sebe, a je jich pořád hodně: chovejte se ke mně hezky, jsem moc citlivá. A oni se ke mně hezky chovají. Tak to mám zařízené,“ zdůraznila, zvedla bojovně bradu a významně se usmála. „A teď vy.“

„Já?“ podivila se žena s kávou.

„No vy, taky mi něco řekněte.“

„Já…,“ zaváhala žena a její oči se zaleskly. „Já jen tak přemýšlím nad tím, jakou mají lidé povahu, a taky nad tím, jaká mají zrovna období…“

„Přesně,“ zajásala Jaruška. „To je tak důležité, vědět přesně v jaký okamžik něco udělat! Minutu od minuty.“

„Ale to tak snad ani nejde,“ namítla žena.

Jaruška se zarazila.

„Znáte tatvické hodiny?“ zeptala se.

„Slyšela jsem o tom.“

„Ohromná věc. To mi dala moje přítelkyně. Z novin. Mám to okopírované a vylepené v každém pokoji. Kdo ovládá tatvy, stává se pánem svého osudu. Každá tatva vládne v kosmu dvacet čtyři minut, jsou různé, akaša, wagu… Pokud něco člověk udělá v době vlády správné tatvy, je úspěch zaručen. Já se cvičím v tom, abych ty tatvy poznala. To se posadíte obličejem na východ, nikdo vás nesmí rušit, lokty dáte na stůl, hlavu do rukou, palce do uší, ukazováčky na oči, prostředními prsty stisknete nosní dírky a malíky dáte na pusu. Pak začnete vidět barvy a jedna, ta bude hlavní a to je barva tatvy, která právě vládne.“

Žena naproti Jarušce popíjela kávu a soustředěně Jarušku pozorovala.

„Já mám tolik energie, tolik síly ze mě jde!“ zvolala Jaruška. „Ale pozor! Já učím celou rodinu žít podle tatev. Moje snacha s tím má zatím problém, ale já ji to naučím. Jíst se musí jen v určitou hodinu…“

„Člověk by se ale neměl stát otrokem,“ namítla žena naproti a zamyšleně se na Jarušku podívala.

„Otrokem?“ zarazila se Jaruška.

„No třeba těch tatev.“

„Já nejsem otrok,“ řekla hrdě Jaruška. „Já jsem tak šťastná!“

Žena se pousmála. „Tak to je moc pěkné,“ řekla a zvedla se. „Na shledanou.“

„Na shledanou,“ odpověděla Jaruška.

Žena vzala ze stolu šálek od kávy a pomalu odcházela.

Jaruška se znovu začala rozhlížet po cukrárně. Hledala nějakou lepší kořist. Brzy si k ní přisedla mladá maminka se dvěma dětmi. A Jaruška se na ni hned s úsměvem vrhla.

Na ženu s jiskrnýma očima Jaruška brzy zapomněla. Netušila, že to byl její anděl strážný a že odcházel smutný z toho, že mu vůbec nehodlá naslouchat.