Úsměv na rozloučenou (povídka)

Lidka zakrojila nůž do mrkve, aby ji rozdělila na několik kousků. Když se jí to podařilo, vhodila mrkev do kastrůlku, přidala pár kousků brambor a kastrůlek postavila na elektrickou plotýnku. Když zelenina začala vařit, stáhla výkon plotýnky na dvojku a začala vykosťovat kuře.

Kdosi zazvonil.

„Běž otevřít!“ křikla do prostoru za sebe. „Mám ruce od masa!“

Ze zadního pokoje vyšla dcera s vnukem v náruči, prošla kuchyní a zamířila do předsíně.

Lidka zaslechla zvuk klíče otáčejícího se v zámku, pak hlasy a bouchnutí dveří.

„Kdo to byl?“ křikla na dceru.

„Pošta, babička dostala dopis.“

„Odkud to je?“

„Nevím, nějaká cizina.“

„Ukaž,“ otočila se Lidka překvapeně do kuchyně. Dcera jí před očima zamávala cizokrajnou obálkou.

„To je azbuka,“ řekla Lidka.

„Azbuka?“

„Ruská abeceda. Co to může být?“

Dcera pokrčila rameny a zamířila do zadního pokoje.

Lidka zamyšleně oddělovala maso od kostí. Dopis z Ruska. Její tchyně dostala dopis z Ruska. Co je to za nesmysl? Lidé v tomto kraji dopisy z Ruska nedostávají. Z Německa nebo z Polska ano, ale z Ruska?

Podařilo se jí kuře vykostit. Odložila kosti na vývar a maso rozložila a upravila, aby ho mohla poklást plátky šunky a vaječnou omeletou a pak sbalit do rolády.

Dcera se vrátila do kuchyně.

„Babička dostala divný dopis.“

„Jak divný?“

„Bylo tam napsáno, že kdosi umřel v roce devatenáct set sedmdesát čtyři.“

„Jak to víš?“

„Chtěla, abych jí to přečetla.“

„To nebylo psané rusky?“

„Něco jo, ale byl tam překlad.“

„A ona tomu rozuměla?“

„Nevím, byla taková divná. Chtěla podat brýle a že si chce lehnout.“

Malý v dceřině náruči zakňoural.

„Bude mít hlad,“ řekla Lidka a nahlédla do kastrůlku s bramborem a mrkví. „Už je to měkké, připrav ho, já to rozmačkám.“

Vypnula sporák, odložila kastrůlek na podložku a vidličkou začala rozmačkávat mrkev a brambory. Malý už měl pár zoubků, zvykaly ho na stravu s malými kousky.

Povzdechla si.

Den volna letěl jako ohnivý drak. Rychle, divoce a nepřehledně. Vaření na dva dny dopředu, prádlo, rychlý úklid. Potřebovala si ještě zaskočit ke kadeřnici, upravit si nehty… Sen o šálku kávy vypitém v klidu obývacího pokoje asi nedostihne.

Promíchala rozmačkanou zeleninu a přidala do ní žloutek. Pak zeleninu převrátila do talíře a podala ho dceři.

Vypláchla kastrůlek od zeleniny a vsunula ho mezi hrnky do myčky. Myčka byla od rána plná. Vzpomněla si, že u tchyně je ještě nádobí od polední polévky. Nechala myčku otevřenou, usmála se na dceru a vnoučka a odešla do zadního pokoje. Opatrně zaklepala a vstoupila. Tchyně ukázněně ležela na posteli. Učesaná, usměvavá, připravená.

Lidka se zarazila. Na co připravená? Měla zavřené oči, ale Lidku napadlo, že nespí. Opatrně k ní přistoupila a naklonila se nad ni. Zaposlouchala se, zda uslyší její dech. Zdálo se, že nic není slyšet.

To není možné, vydechla Lidka a chytila svou tchyni za útlé zápěstí. Chtěla nahmatat tep. Nic necítila. Přiložila ruku na krční tepnu. Ani tam však puls neucítila.

Co se to děje?

Uchopila svou tchyni za drobná ramena a zatřásla jí.

„Bože…,“ vydechla Lidka.

Vyběhla z tchynina pokoje do patra. Popadla svou kabelku a vyhrabala z ní mobil. Vytočila číslo záchranky.

„Rychle, tchyně nedýchá, Bolatice…“

Jak divně tohle všechno zní.

Sešla dolů do kuchyně.

„Babičce je špatně, zavolala jsem záchranku, postarej se o malého. Jdu k babičce.“

„Mám něco…,“ vykoktala ze sebe vyděšená mladá matka.

„Postarej se o malého a o sebe,“ usmála se Lidka a pohladila vnoučka po vlasech. Pak pomalu odešla do zadního pokoje k mrtvé stařeně. Nepochybovala o tom, že je mrtvá. Byl konec.

Zastavila se ve dveřích a zadívala se na ženu v posteli. Když se setkaly poprvé, nebylo tchyni ještě ani padesát let a ona sama byla sotva dvacetiletá. Dvacetiletá, moderní, světaznalá a těhotná. Setkaly se v nich dva světy. Dva světy jednoho muže, matka a žena.

Lidka Arnolda poznala jako vojáka. Sloužil v Berouně, kde se Lidka narodila, vystudovala gymnázium a pak pracovala jako úřednice. Arnold byl tmavovlasý, modrooký a měl záhadný úsměv. Lidka se ukázkově zamilovala a po půl roce vášnivých setkání otěhotněla. A tak se ocitla tady. Malá vesnice ve slezském pohraničí měla své zákony, svůj žebříček hodnot, svou estetiku. Svět, kde platila pravidla, o jejichž existenci Lidka neměla ani tušení. Se svými vlastními pravidly se sem nehodila. Psal se rok tisíc devět set šedesát pět a Lidka v sobě měla ateismus a volnomyšlenkářství. Arnoldova rodina ctila zaběhané pořádky, víru a rodinu.

Zůstala by tady, kdyby v břiše neměla klíčící život?

Arnold nechtěl do Čech. Měl v Ostravě dobrou práci a měl zdědit rodný dům.

Usedla na židli a zavřela oči. Je to už víc než třicet let, co sem přišla. Třicet let…

Zpočátku se všechno zdálo v pořádku, takové jako kdekoliv jinde. Později vycházely najevo všechny podivnosti. Soused s poraněnou rukou. Od Stalingradu. Tchán napadající na jednu nohu. Prý omrzliny od Leningradu. Starý Zátopek, co dělal dozorce v koncentračním táboře. Každý dům měl někoho, kdo stál v době války na špatné straně fronty. Lidka se jich štítila. A v neděli kostel. Zvony a procesí věřících. Lidka v boha nevěřila. Věřila v život bez modlení, bez fantazírování, bez ohlupování. Věřila v moderní osvícený život bez nebes a bez pekla, bez svatých a bez hříšníků. Nevěřila farářům, kostelům a procesím věřících. Odpuzovali ji. Nesnášela tmářství.

Přes všechen odpor a přes všechny rozpory si v Bolaticích postupně našla přátele i práci a nějak svůj svět do světa Arnoldovy rodiny vtěsnala. Dostali s Arnoldem jednu místnost v domě rodičů a povolení přistavět si poschodí. Dcera se jim narodila ještě do jedné místnosti, syn po dvou letech už do přistavěného poschodí. Neměli téměř žádný nábytek, ale byli šťastní. Vlastní byt, soukromí, domov. Elektrický sporák, ústřední topení, koupelna a splachovací záchod. Svépomocí s každodenním šetřením, každodenní dřinou a každodenním odříkáním po mnoho let.

Lidka se zadívala na svou tchyni. Byla by ona sama schopná uskrovnit se a podporovat své děti tak, jako to udělala tahle žena?

Zamrazilo ji v kostech. Ne, nechtěla se kvůli svým dětem natolik omezovat, aby…

Co vlastně má hodnotu?

Pro tuto ženu to byla rodina.

„Rodina je zázrak,“ říkávala.

Zázrak…

Lidka vnímala na rodině hory špinavého a hory nevyžehleného prádla, věčné tahání tašek s nákupy, vaření, úklid, zahradu… Věčný stres a věčný tlak.

Na nočním stolku ležela obálka, o níž mluvila dcera.

Lidka se zvedla ze židle. Zahleděla se na obálku a zaváhala. Pak ji vzala do ruky a vytáhla z ní dopis. Rychle přelétla řádky a ztuhla. V roce tisíc devět set sedmdesát čtyři zemřel jako vězeň v zajateckém táboře Erich Vevjorka. Vězeň… Třicet let po válce ještě někdo mohl být vězněn? A zpráva o smrti přijde za dalších dvacet let?

Lidka si lépe prohlédla obálku. Jméno na ní bylo přeškrtané, to původní bylo Hedvika Vevjorková. Hedvika. Tchyně byla Hedvika. Najednou si Lidka vybavila, že tchyně kdysi ovdověla a jako bezdětná vdova si pak vzala Arnoldova otce. Vdova… Její muž zřejmě nezemřel, jen zmizel ve válečné vřavě. A teď se ukázalo, že byl až do sedmdesátých let v zajetí. Co všechno tahle žena zažila…

Zazněl domovní zvonek. Lidka sebou trhla. Záchranka je tady.

Muži s nosítky vjeli dovnitř. Lékař přistoupil k ženě v posteli. Po chvíli se obrátil k mužům s nosítky a pod jeho vedením se všichni dali do oživování tchynina těla.

Lidka ztuhle stála v rohu místnosti a pozorovala jejich snažení.

Na chodbě se objevila dcera s vnukem v náručí.

Nikdo neví, co ji čeká, napadlo Lidku. Je ještě tak mladá…

Pohlédla znovu na obálku s oznámením. Najednou jí došlo, že ona sama žije hodně dobrý život a že za to vděčí i ženě, o jejíž oživení teď přivolaní muži usilují.

Ucítila v očích slzy.

Děkuji, zašeptala do zmatku v místnosti.

Tchyně, odcházejíc na onen svět, se na ni spiklenecky usmála.