Spisovatelka Eva Tvrdá na Ostravském knižním veletrhu

Čtenáře na knižním veletrhu čeká 5. března v 15 hodin beseda o vzniku knihy Pandořina skříňka a 6. března v 11 hodin křest knihy Divné dny, jejíž součástí je také novela Evy Tvrdé, Slunce a piškoty.

Po celou dobu veletrhu si zájemci mohou zakoupit knihy autorky na stánku Littera Silesia. Veletrh už pomalu klepe na dveře, a tak jsem se paní Evy zeptala, jak se na něj těší, jaké knihy jí dělají radost a co ji čeká v nejbližší době.

Letošní Ostravský knižní veletrh se blíží. Na co se nejvíce těšíte a na co se mohou těšit vaši čtenáři?

Loni jsem na veletrhu byla jen jako návštěvník, takže se letos těším na všechno. Jsem ráda, že mohu svým čtenářům konečně nabídnout dokončenou Pandořinu skříňku, a taky mě moc těší, že se nakladatelství Hejkal podařilo vydat knihu Divné dny, je v ní moje novela Slunce a piškoty, a že se na veletrhu Divné dny budou křtít.

Veletrh se koná již pošesté. Probíhá spolu s veletrhy Svatba a Dovolená. Budete mít čas podívat se i na tyto dva veletrhy? Zavzpomínat na Váš svatební den a inspirovat se tím, kam vyrazit na dovolenou.

Díky veletrhům Svatba a Dovolená zavítají na knižní veletrh každoročně i lidé, kteří by se jen na knižní veletrh nevypravili, což mě baví, protože je díky tomu veletrh hodně pestrý. Veletrhy Svatba a Dovolená každoročně navštěvuji. Na svůj svatební den ale nevzpomínám, spíš mě baví pozorovat trendy a módu, ale na veletrhu Dovolená opravdu hledám, kam vyrazit v létě, protože ráda cestuji.

Poslední měsíce jste intenzivně pracovala na dokončení knihy Pandořina skříňka, a na čtení asi nezbývalo mnoho času. Přesto se zeptám, jaké knihy Vám dělají radost, co Vás potěší? Knihy pro radost jsou mottem letošního knižního veletrhu.

Knihy pro radost jsou pro mě knihy všeobecně, mezi knihami se cítím extrémně dobře. Přesto mě občas něco potěší nadmíru, nedávno jsem třeba objevila prózu francouzského spisovatele Michela Houllebecqa a zdá se mi, že jsem konečně po dlouhé době našla v současné próze něco, co mi opravdu hodně sedí. Jsem v jeho světě zatím nováčkem, tak ještě nemohu úplně soudit, ale mám velkou chuť přečíst si celé jeho dílo. To už se mi hodně dlouho nestalo. Mám ráda knihy, které startují přemýšlení, a Houllebecq tohle zřejmě umí, píše tak, že po přečtení jeho knih už svět není takový jako předtím. Navíc mě jeho próza vtahuje, mnoho autorů se mi líbí, ale vím, že jsem u nich jen na návštěvě, přijdu, pobydu a zase jejich svět opustím. Houllebecqův svět jen tak opustit nedokážu. Tak silné souznění cítím s prózou latinskoamerického spisovatele Maria Vargase Llosy, velmi ho už třicet let obdivuji, teď se zdá, že jsem objevila něco podobného. A to je opravdu radost.

Máte za sebou mnoho besed a setkání se čtenáři, kteří na vydání Pandořiny skříňky netrpělivě čekali. S jakými ohlasy se setkáváte?

Setkala jsem se především s nadšením z toho, že jsem knihu dopsala. Čtenářských reakcí se mi zatím doneslo jen pár, zatím jsou velmi příznivé, ale je jich jen pár.

Vaše novela Slunce a piškoty se stala součástí knihy Divné dny s podtitulem Láska v pěti novelách. Knihu vydalo nakladatelství Hejkal a najdeme v ní další čtyři příběhy českých spisovatelek. Jak jste se k této práci dostala?

Loni mě na ostravském knižním veletrhu oslovila Markéta Hejkalová. Uvažovala o vydání novely své matky Hany Pražákové a hledala autorky, které by taky nějakou novelu přidaly, aby mohla vzniknout celá kniha. Protože prózy Markéty Hejkalové znám a líbí se mi, nadšeně jsem souhlasila, i když jsem netušila, o čem bych mohla psát. No, a když jsem jela z veletrhu domů, vzpomněla jsem si někde na Pasekách na jeden dávný nápad o slunci a piškotech. Myslela jsem si, že ho už nikdy nevyužiji, a teď se hodil.

Kdy novela Slunce a piškoty vznikla a jaký byl impuls pro její napsání?

Novelu jsem psala loni na jaře a ten prvotní impuls je starý už dvacet let. Byla to jedna věta, která mi uvízla v paměti a která mi připadala nosná na nějaký příběh. Po dvaceti letech se příběh dostavil. Já fakt tvořím strašně pomalu.

Hlavními motivy novel jsou ženy, láska a naděje. To je krásné a silné spojení, co se Vám při něm vybaví?

To, že Markéta Hejkalová hledala autorky podle těchto motivů, jsem zjistila až teď. Asi to na moji práci dost sedí. Naději jsem hledala vždy a všude, i u těch nejztracenějších existencí, které jsem učila. Většinou jsem ji našla. Ovšem základní existenční podmínkou pro naději je láska, bez ní nemá smysl naději hledat. Bez lásky se dá najít nanejvýš cynismus, život bez lásky a naděje kysne, i když se může tvářit pragmaticky a moudře. A je jedno, jestli se to týká mužů, nebo žen. V tomhle jedeme všichni.

Neuvažovaly jste o další spolupráci? Čtivých příběhů o ženách, které mají také literární hodnotu na našem knižním trhu není mnoho.

Myslím si, že Markéta Hejkalová bude čekat na čtenářský zájem, pokud bude, určitě něco znovu zorganizuje, je to žena velmi akční.

Co Vás čeká po knižním veletrhu? Budete pokračovat v besedách se čtenáři a v psaní nové knihy?

Samozřejmě mě čekají nějaké besedy a hlavně se těším na uvedení knihy Divné dny v Praze ve Slovenském institutu. Jednu z novel napsala významná slovenská autorka Etela Farkašová a já se moc těším na to, že ji osobně poznám, protože její novela z Divných dnů, má název Na rubu plátna, to je perla.  No a pak mě čeká nová kniha, nový příběh, na to se už taky těším. Už mě začínají navštěvovat jednotliví hrdinové, ozývají se se svými postoji a nápady a pomalu mě posunují k psaní. Mám tuhle fázi své práce ráda, charaktery a příběh se klubou a připomínají a problémy a střety zatím spí. Ty se probudí později a to už tak zábavné nebude. Teď je to fajn.

IRENA SUČKOVÁ