Šepoty třebomských polí (povídka)

Edeltraud seděla na mezi nad Třebomí, rukama si objímala kolena a tiskla je k hrudi. Jako by ze sebe chtěla vymáčknout stesk, protože už nedokázala slzet. Hořkost a smutek v ní zůstávaly. Slzy, které by je odplavily, nepřicházely, protože už je nebylo kde vzít. Hořkost a smutek se staly součástí života.

Slezsko, TřebomZuzana Sedláčková

Konec léta zabarvil krajinu do zlatohněda.Pole ležící před Edeltraud šeptala staré příběhy. Prabába, co rodila přímo na poli, děda na studiích až v Ratiboři, večerní čtení příběhů z knížek uložených ve stole. Strýc sloužící za války kdesi v Itálii a vyprávění z fronty. Strach z Čechů po první válce, radost z připojení k Německu v osmatřicátém a pak druhá válka, smrt otce na frontě a narození posledního bratra.

Stromy v zahradách byly obtěžkány ovocem, které už Edeltraud neochutná. Jablka se začínala červenat, zralá ale ještě nebyla.  Nedalo se do nich zakousnout a vychutnat šťavnatá sousta. Byla ještě trpká. Edeltraud hleděla přes sklizené pole k zahradě jejich statku. Zítra odtud odejdou. Jablka bude trhat někdo jiný. Kdo asi? Kdo dostane jejich dům? Kdo se posadí v jejich kuchyni ke stolu a bude z jejich hrnků pít kávu? Kdo zatopí v jejich kamnech? Kdo se postará o dobytek?

Holé pole jako by žalovalo, ale nebyl nikdo, kdo by je vyslyšel. Odkudsi zavanul vítr a Edeltraud se více zahalila do kabátku. Pohlédla na potupnou pásku na rukávu. Už více než rok nosili všichni z její rodiny značku na šatech. Jako by všichni z Třebomi nevěděli, že jsou Němci. Víc než rok nejistoty, co s nimi bude. Teď už je všechno jasné. Doma jsou sbalené rance, smutek, úzkost a strach by se daly krájet. Zítra jdou do odsunu. Edeltraud netušila, co s nimi dál bude, netušil to nikdo v jejím okolí. Její patnáctiletá hlava těžko chápala, proč má opustit všechno jenom proto, že je Němka. Rodiče se narodili v Třebomi, v Sudicích na hřbitově jsou hroby jejích předků, nikdo z její rodiny nikdy nebyl dál než v Ratiboři. A teď? Tisíce kilometrů do neznáma, pryč od vlastních polí, zahrady, zvířat a domu. Bála se, neskutečně se bála a nikdo její obavy nedokázal rozptýlit, protože se báli všichni.

Edeltraud vstala a vydala se k cestě na Sudice. Poslední procházka k sudickému kostelu a zpět. Odpoledne tudy šli všichni, matka a šest sourozenců, aby naposled zapálili svíčky na rodinném hrobě. Nařezali obrovskou kytici čerstvých jiřin a vzali všechny svíčky, které doma našli. Jednu po druhé pak  opatrně zapalovali a jiřiny dali do sklenic. Mlčeli. Sudický hřbitov byl plný podobných rodin. Edeltraud si nedokázala představit, na co myslí a za co se modlí, ale připadalo jí, že nikdo na hřbitově necítí nic než smutek. Teď, večer, kráčela stejnou cestou a myslela na jediné: osud je nespravedlivý. Bere jí všechno, co má, a přitom nic neudělala.

Slunce se klonilo k západu a Edeltraud se zdálo, že celá krajina teskní. Stoupala vzhůru k Sudicím a zoufale si přála, ať se něco stane a oni budou moci zůstat doma. Stmívalo se. Edeltraud vystoupala na kopec nad Třebomí a rozhlédla se. V domech se rozsvěcovalo. Edeltraud přesně věděla, která okna zítra zůstanou tmavá a ve kterých ti šťastní zítra stejně jako každý další den rozsvítí znovu. Proč jen ona musí patřit mezi ty, kteří to štěstí nemají?

Došla do zatáčky u Sudic a pohlédla s úžasem na kostel. Na hřbitově bylo rozsvíceno tolik svíček, že kostel vypadal jako na Dušičky. Světla z hrobů zářila až ke kostelní věži.

Edeltraud sepjala ruce na hrudi a začala se modlit. Cítila, jak jí prostupuje nesmírná síla a dává jí naději, že to, co ji dnes děsí, může být jednou výhrou.

Posílena modlitbou otočila se k cestě zpátky. Šero před ní přecházelo v tmu. Přidala do kroku. Známá krajina mizela ve tmě a Edeltraud si uvědomila, že úzkost z neznámého, kterou teď cítí, bude pro ni v nejbližší budoucnosti nejčastějším pocitem. Všechno se v ní ještě více sevřelo. Znovu přidala do kroku, skoro běžela, klopýtala tmou, orientovala se jen podle nezřetelných obrysů stromů kolem cesty. Konečně zahlédla třebomská světla. Ulevilo se jí. V očích ji zaštípaly slzy. Ta lítost, že ztrácí domov! Vzlykala, utírala si špinavýma rukama mokré tváře, škytala a polykala zlost.

Kdesi daleko, v otevřené krajině, stála ještě před několika lety vesnice. Než přišla fronta, rozsvěcovala se každý večer okna, každé ráno se vyráželo na pole. Chudoba, leckdy i bída, byla stálým společníkem tamních obyvatel. Špatně se jim žilo. Ale žilo se. Rodily se děti, slavily se svatby, staří umírali na nemoci. Jednoho dne přišla fronta a vesnice i se svými obyvateli zmizela. Zbylo pár pobořených a ohořelých zdí a za vesnicí zasypaná jáma plná postřílených lidí.

Edeltraud měla za všechny zmizelé vesnice, za všechny mrtvé a nešťastné z poslední války zaplatit. Vzlykala v rodné Třebomi, svírala uzlík povolených kilogramů rodinného majetku a tušila, že se už nevrátí.

Ráno přijela auta, Edeltraud spolu s ostatními určenými k odsunu nahnali na jejich korby a odvezli je pryč.

Třebomská pole dál na konci každého léta zlátnou, šeptají ale jiné příběhy. Ty staré rozvál vítr do všech stran. Edeltraud a její rodina zmizela s nimi.