Pohádka o tom, co namalovaly dva nezbedné štětečky (čtení pro děti)

Žila jednou jedna hodná paní malířka. Protože měla moc ráda děti, malovala jim do knížek překrásné obrázky. V malovaném džbánku mezi všemi těmi štětci a štětečky, které používala k malování, bydleli také dva nezbedové.

...když paní malířka uložila své děti do postýlek...

Jednou večer, když paní malířka uložila své děti do postýlek a sama z toho všeho malování a kreslení únavou usnula, pustily se dva nezbedné štětečky, Putík a Mutík, do díla.

„Putíku, vstávej!“ volal Mutík.

„Co je? Co je?“ mžoural Putík.

„No přece, vždyť už je večer a nás čeká spousta práce. Celý den jsem se díval na naši paní malířku. Měla tolik práce, že ani nestihla všechno namalovat! Musíme jí pomoci,“ povídá Mutík.

„Tak to jo, tak to jo,“ souhlasil Putík. „Když se jedná o pomoc, nejsem nikdy proti. Já pomáhám hrozně rád.“ A hned vyskočil z malovaného džbánku na stůl a hnal se k barvičkám.

„Počkej!“ volal Mutík.

„Na co?“ divil se Putík.

„Přece se musíme nejdřív podívat, co vlastně máme malovat!“

„No jo, no jo. A co vlastně máme malovat?“

„To zjistíme.“

„Tak jo.“

„Vy zas něco vyvedete,“ bručel starý štětec. „Co jsem na světě, ještě jsem tak nezbedné štětečky neviděl. To se zase bude ráno paní malířka zlobit.“

„Tentokrát ne,“ řekl Putík starému štětci. „Tentokrát si dáme moc záležet.“

Starý štětec mrskl vousem a neřekl nic. Moc dobře tyhle uličníky znal.

Mutík a Putík se zatím vydali k sešitu, ve kterém měla paní malířka napsáno, co má malovat.

„Ahoj,“ řekl Putík.

„Ahoj,“ řekl Mutík.

Ale sešit na to nic.

„Co je s tebou?“ divil se Putík.

„Nechci s vámi ani mluvit,“ řekl sešit.

„A pročpak?“ zeptal se Mutík.

„Protože jste mazalové a všechno zkazíte! Tak,“ vychrlil ze sebe sešit.

„My že jsme mazalové? Slyšel jsi to, Mutíku?“ zlobil se Putík.

„To se ví, že jsem to slyšel! My a mazalové! My, kteří umíme malovat ty nejhezčí obrázky!“

Sešit se ušklíbl a neřekl nic.

„No tak, otevři se,“ škemral Putík. „Uvidíš, že dneska namalujeme něco obzvlášť pěkného.“

„Otevři se,“ prosil Mutík. „Budeme dneska moc hodní. Uvidíš! Nepolijeme tě, ani tě neumatláme, ani neroztrhneme. Budeme opatrní. Tak se otevři.“

Oba žadonili, prosili a slibovali, až se sešit nad nimi ustrnul a otevřel se.

„Hurá! Hurá!“ volali Putík a Mutík.

Vrhli se na sešit, div že ho neroztrhli.

„No tak, no tak,“ zlobil se sešit. „Slíbili jste, že budete opatrní.“

„Ano, ano,“ byli hned Putík s Mutíkem opatrní.

Polehoučku listovali sešitem a hledali, co má paní malířka malovat.

„Tady to je,“ řekl Putík. „O červené krabičce.“

„Hm, to neznám,“ přiznal Mutík. „Ukaž. Vždyť neumíš číst. Tady není napsáno O červené krabičce, ale O červené Karkulce.“

„O červené Karkulce? To je moc pěkná pohádka,“ zaradoval se Putík, ale hned posmutněl.

„Proč jsi smutný, Putíku?“ staral se Mutík.

„Když tohle my namalovat nedovedem,“ vzdychl Putík.

„Proč bychom to nedovedli? Vždyť to nic není. To svedem. Je to obyčejná holčička s červenou čepičkou. A vlka? Toho svedem taky. A babičku by namalovalo i nemluvně,“ rozohnil se Mutík. „To bude krása! Paní malířka ráno vstane, všechny obrázky budou hotové a budou se líbit a líbit.“

Když tohle Putík slyšel, úplně zapomněl na to, že nebude umět obrázky namalovat. Jen se moc těšil, jak se všem bude jejich červená Karkulka líbit.

Putík a Mutík nelenili a vydali se rychle k barvičkám. Nachystali si čtvrtky a dali se do práce.

„Tak nejdříve Karkulku,“ rozhodl Putík a namaloval čepici.

„Proč začínáš od čepice?“ vztekal se Mutík. „Já chtěl nejdřív namalovat nos.“

Rozmáchl se raz, dva, tři a namaloval k čepici nos.

„Tys to vyved,“ řekl Putík. „Copak čepice mají nos?“

„Ty toho naděláš,“ odfrkl Mutík. „To se spraví.“

Namočil se do modré barvy a plesk, plesk, přidělal k nosu dvě veliké kaňky.

„Co to má být?“ divil se Putík.                                                                                   

„No přece oči. Copak Karkulka nemá oči?“

„To se ví, že má,“ durdil se Putík. „Jenže tohle nejsou oči! Vypadá to jako dvě malé chobotnice!“

„Víš co? Tak si pokračuj sám,“ urazil se Mutík. „To jsem zvědavý, co namaluješ.“

Putík se namočil do červené barvy a opatrně namaloval pod ten nos pusu.

„To se ti náhodou povedlo,“ pochválil ho Mutík.

„Ještě šatičky,“ řekl Putík.

Mázl sem, mázl tam a to měly být šaty.

„No, já nevím,“ koukal na Karkulku Mutík, „nějak to jako holčička nevypadá.“

„Asi máš pravdu,“ přidal se k němu Putík.

„Nevadí, vlka namalujem líp,“ rozhodl Mutík.

„A ty víš, jak vlk vypadá?“ staral se Putík.

Mutík se rozpačitě usmál, ale pak řekl, že vlka zná každé malé dítě. A tak se do toho dali. Putík namaloval žlutou hlavu s dlouhýma ušima a velikánskýma očima, Mutík zelené drápy a huňatý černý ocas.

„Vlk má určitě černý jazyk,“ řekl Mutík a namaloval černý jazyk.

„A zelenou hřívu,“ řekl Mutík.

„Nepleteš se?“ zeptal se Putík.

„To se ví, že ne,“ chlubil se Mutík. „Zrovna minulý týden paní malířka jednoho vlka namalovala a já jsem tu hřívu viděl.“

„To určitě,“ bručel starý štětec. „Vlk se hřívou a ještě k tomu zelenou, pche.“

Jenže Putík a Mutík ho neslyšeli. Pilně malovali, ale taky matlali a mazali. Byli špinaví až hrůza, barva z nich jen tekla.

„Uf,“ funěl Putík, „to jsme se ale napracovali.“

„Ale že to stálo za to,“ odfrkl Mutík. „Koukej, jak se nám ten vlk povedl.“

Putík i Mutík spokojeně hleděli na svého vlka a mysleli si, že je to ten nejpovedenější vlk na světě.

„Ještě babičku,“ řekl Putík.

„Víš, co,“ zívl Mutík, „už jsme toho namalovali dost. Necháme něco taky naší paní malířce.“

„Máš pravdu,“ řekl Putík. „Třeba by se na nás ještě zlobila, že jsme všechno udělali za ni a ona si ani pořádně nezamalovala.“

A oba hupli do malovaného džbánku.

Ráno přišla paní malířka a spráskla ruce. Večer všechno uklidila a teď měla na stole zase nepořádek: rozmatlané barvičky, pomalované čtvrtky, všude nacákáno a namazáno.

„Kdopak to tu zase hospodařil?“ zeptala se přísně Putíka a Mutíka.

„Když my vám chtěli pomoct,“ blekotali Putík s Mutíkem.

Malířka se podívala na obrázky. Putík s Mutíkem se vystrašeně skrčili. Jenže malířka se dala do smíchu. Smála se a smála a, když se dost nasmála, řekla:

„Víte co? My ty obrázky pošleme dětem, ať se taky zasmějí.“

Putík s Mutíkem si ulehčeně vydechli. Byli moc rádi, že všechen nepořádek, kaňky a mazanice dopadly jenom jako velká legrace.