Malý terapeutický oříšek (povídka)

Ložnicí se rozezněla něžná vyzváněcí melodie. Ilona otevřela oči do nového dne a usmála se. Popaměti ukončila vyzvánění budíku, posadila se na posteli, spustila nohy v dlouhém žlutém pyžamu na koberec, našmátrala žluté textilní pantofle a vklouzla do nich. Z postele se za ní vyhrabala čivava a pletla se jí pod nohy.

Ložnicí v sousedním bytě se rozezněl dávivý kašel malého Jakuba. Andrea se nadzvedla na lokti, vytřeštila oči na budík, pak na Jakuba a pak sebou bezmocně plácla zpátky na polštář. Za tři minuty zazvoní budík, aby ji upozornil, že nastává čas na ranní kolotoč.

Ilona zívla, přešla do pokoje, prohlédla svou džungli pokojových rostlin, vyhlédla prosklenou stěnou na probouzející se město a zamířila do koupelny.

Andrea se vyhrabala z postele a vzala do náruče Jakuba. Hořel. Zavřela oči, nadechla se a vtiskla obličej do Jakubových vlásků. Rozezněl se budík. Andrea ho vypnula a zadívala se na svého muže. Rozcuchaný, zpocený a zamračený se převalil z boku na bok a zmuchlal pod sebe polštář. Nechtělo se mu vstávat. A to ještě netušil, že je Jakub nemocný.

Ilona si důkladně vyčistila zuby, opláchla obličej, vypláchla oči, osvěžila pleť hydratačním tonikem a vklepala do ní krém s kaviárem. Pak si přehodila přes pyžamo kabát, vklouzla do bot, připnula na vodítko čivavu a zamířila ven.

Andrea s Jakubem v náručí vytahovala žaluzie a přemýšlela nad tím, jak se to vlastně stalo, že teď tady stojí s jedním dítětem na ruce, s druhým vedle v pokoji, za ní v posteli oddechuje její manžel a před ní neuvěřitelně stresující den, týden, měsíc, rok a možná i život. Má to takhle opravdu být? Vyhlédla oknem ven. Její sousedka venčila svou čivavu. Někdo si umí život zařídit.

Ilona se vrátila do bytu. Vyměnila kabát za župan a boty za pantofle, dálkovým ovladačem zapnula televizi a vsunula se do kuchyňského koutu. Po celou dobu svého ranního počínání se nezapomínala usmívat. Její terapeutka by z ní měla radost.

Andrea s Jakubem v náruči přešla do dětského pokoje. Něžně vzbudila Adélku. Ta zakňourala a stočila se hlouběji pod přikrývku.

„Vstávej,“ chytila ji Andrea za ramínko. „Kuba je nemocný, musí k paní doktorce.“

Adélka znovu zakňourala a Andrea odešla do kuchyně. Posadila Jakuba na židli, zapnula rádio a dala se do přípravy snídaně.

Ilona dostrouhala jablko, vložila jablečnou kaši do misky a přidala k ní ořechy, rozinky a pár ovesných vloček. Zalila instantní kávu v hrnku a usedla na vysokou židli k jídelnímu pultu. Ochutnala první lžíci své snídaně a přisypala do ní skořici.

Možná jsem neměla být tak zběsilá, pomyslela si Andrea. Všechno šlo tak rychle, ve dvaceti se zamilovat, po dvou letech svatba a pak děti jedno za druhým… Měla ještě počkat.

Ilona se zahleděla na své pokojové rostliny.

„Ještě nejste připravena na vztah,“ řekla jí před lety terapeutka. „Vztah je vážná věc. Zkuste to nejdřív s kytkou. Kupte si pokojovou rostlinu a pečujte o ni. Když vám to půjde, budete schopna pečovat i o vztah.“

Ilona upřeně hleděla na svou soukromou džungli z pokojových rostlin a přemýšlela nad tím, kde sakra dělá chybu.

Andrea připravila hrnky, čaj, kakao a sobě ještě k čaji velký hrnek kávy. Jakub kňučel a kašlal. Snažila se ho tišit vincentkou, to v něm ale budilo odpor. Čím víc se vztekal, tím víc kašlal. A ručičky na kuchyňských hodinách se zrychlovaly a zrychlovaly. Namazala krajíce tmavého chleba rostlinným tukem obohaceným o životu prospěšné složky a pokladla je jemnými plátky šunky, sýru a rajčat.

Z dětského pokoje se konečně vynořila rozcuchaná šestiletá Adélka a zamířila do koupelny. V tomtéž okamžiku vyšel z ložnice její rozespalý otec. Před koupelnou se střetli. Tatínek výhružně zavrčel, zanadával a zmizel v koupelně. Adélka uraženě postávala na chodbě u dveří.

Andrea dala snídani na stůl a zabloudila očima k rostlinám na parapetu. Taktak přežívaly. Květiny v obýváku na tom nebyly líp. Spíš naopak. Povzdychla a zamířila k ložnici.

„Měla jsi vstát, když jsem tě budila,“ napomenula Adélku fňukající před koupelnou. „Teď má být v koupelně tatínek.“

V ložnici rychle otevřela okno, natřásla pokrývky a polštáře, vyhodila ze skříně na postel svůj svetr, kalhoty a prádlo a vrátila se do kuchyně.

Ilona ztišila zvuk televize. Ne, nemýlila se. V sousedním bytě je rušno. Rychle zvuk zase přidala. Nesnášela prázdno, v němž žila. Ruch sousedního bytu její pocit prázdnoty umocňoval.

„Jakub je nemocný,“ řekl Andrea svému muži, když se objevil v kuchyni.

„Ježišmarjá,“ řekl Ondra a zničeně usedl na židli.

 Andrea čekala.

„Já dnes nemůžu,“ řekl Ondra. „Mám jednání a pak musím mimo město.“

Andrea spolkla jedovatou poznámku a odešla do předsíně. Potřebovala odhlásit Jakuba ze školky a nahlásit v práci, že nepřijde. Potřetí v posledním půlroce. Tohle musí začít řešit.

Vyťukala na mobilu číslo školky a čekala.

Ilona vložila nádobí od snídaně do myčky a odešla do sprchy. Přírodní sprchový gel s vůní růží vytvářel jemnou pěnu. Ilona hladila pokožku svého těla a představovala si na něm místo svých pěstěných rukou velké mužské ruce, které hladově hledají. Stop. To není důležité. Důležitý je vztah.

Jenže – jak to udělat, aby vztah v okamžiku, kdy je hlad ukojen, neskončil? Iloně se to stalo už mnohokrát. Přesně věděla kolikrát, ale to číslo bylo příliš kruté na to, aby si ho připomínala. Zpočátku své vztahy testovala. Nikdy si nebyla jistá, jestli muž, se kterým spí, je ten pravý. Studovala příručky, weby a internetové diskuse a zkoumala příznaky. Před lety to byla ona, kdo vztahy pod tíhou varovných příznaků ukončoval. Postupně se ale síly převracely. Našla si terapeutku, aby jí v orientaci pomohla. Na její radu si pořídila pokojové rostliny a pečovala o ně. Měla už jich třicet a dařilo se jim skvěle. Později si na radu terapeutky pořídila i psa.  A bylo příjemné vracet se domů a nebýt úplně sama. Jenže…

Jeden z mužů, s nimiž se v posledních letech sblížila, byl alergik. Nesnášel její květiny ani jejího psa. Kýchal a kašlal a brzy došel k závěru, že Ilona není tou, kterou hledá. Další z jejích potenciálních partnerů se nesnesl s jejím psem. Tedy s čivavou, která mu jako pes nepřipadala. Další muži psa ani květiny nekomentovali a stejně mizeli. Ilona měla třicet pět let, výborné pracovní místo, slušný příjem, hezký byt a pár kamarádek. Volný čas trávila smysluplně. Žila tak, jak si kdysi vysnila. Ze snu se ale pomalu stávala noční můra. A ručičky na biologických hodinách se zrychlovaly a zrychlovaly.

Andrea přes mobil vyřídila základní změny dnešního dne a vrátila se do kuchyně.

„Kdy přijdeš?“ zeptala se Ondry.

„Co nejdřív, budu spěchat.“

„Já se z toho zblázním,“ fňukla.

„Neboj, to zvládnem.“

Ondra startoval s radostí a elánem do nového dne. Andrea zatoužila taky utéct. Připadala si uštvaná a raněná. Křikla na Adélku, ať se neloudá, oblékla Jakuba a pak sebe. Pohledem zavadila o uvadající pokojové rostliny a zaplavila ji vlna sebelítosti.

„Čau!“ zavolal na ni Ondra a zmizel v jiném světě.

Ilona osušila své tělo, namazala je hydratačním mlékem, oblékla si kalhotový kostým a světlou halenku, nanesla make-up a přefénovala vlasy. Pak si přehodila přes rameno kabelku, nazula lodičky a vyrazila do nového dne.

Andrea nahodila Adélce na záda aktovku, popadla do náruče Jakuba, vklouzla do bot a otevřela dveře bytu. V tomtéž okamžiku se otevřely i dveře sousedního bytu.

„Dobrý den,“ špitla Andrea.

„Dobrý den,“ odpověděla Ilona a v hrudi ji něco píchlo.

Andrea prudce zabouchla dveře bytu.

Hodinové ručičky se zrychlovaly a zrychlovaly.

Jakub kašlal, Adélka se mračila a z Ilonina bytu se ozývalo úporné štěkání.