Kouzlo Vánoc (povídka)

Konečně se mu podařilo rozmotat dráty vánočního světelného řetězu. Kdyby se tak snadno dal rozšmodrchat i život, pomyslel si.

V bytě nad ním se mladý muž snažil uvázat si co nejsolidněji kravatu. Čekal ho první Štědrý večer s rodinou jeho milé. Neklidně pokukoval po tašce plné vánočních dárků a po displeji mobilu nelítostně ukrajujícího čas do odchodu z bytu.

Takhle ne, pomyslel si a znovu uzel na kravatě rozvázal.

Ve vedlejším bytě seděly před televizí dvě děti. Byly už mírně odrostlé, přesto ztuhlé vlekoucím se časem. Soustředily své myšlenky k jedinému bodu: Přijde už Ježíšek?

Jejich matka upatlanýma rukama obalovala poslední kousky ryby a jejich otec dokončoval poslední degustaci bramborového salátu. Napětí jejich vztahu měnilo podstatu. Kvůli dětem.

V bytě pod nimi si muž nalil skleničku tuzemáku, vypil ji a usmál se.

„Stejně tě mám rád,“ zazubil se na svou ženu a objal ji.

„Ale já tě nesnáším!“ vykřikla jeho žena. „Jak jsi to mohl udělat?“

„Promiň,“ zašeptal jí do ucha.

Nechala se obejmout a z očí jí na tváře skanuly dvě velké slzy.

V horním poschodí domu seděla u okna stará žena. Hleděla na sídliště pod sebou a čekala.

Setmělo se.

Za okny se postupně rozsvěcovala vánoční světla.

Ulice zely prázdnotou.

Muž zasunul vidlici do zásuvky a stromeček se rozzářil. Na malou chvíli se rozzářil i mužův obličej.

Zamířil do kuchyně. U stolu seděla jeho žena a čekala na něj. Vánoční koleda, vůně smažené ryby a slavnostně prostřený stůl ve světle svící.

Možná se přece jenom uzdraví. Možná zase příští rok rozšmodrchá drát řetězu vánočních světel a znovu rozsvítí vánoční stromeček.

Usedl ke stolu a zahleděl se očí své ženy.

Mladý muž s uspokojujícím uzlem na kravatě, s taškou plnou dárků v jedné ruce a s klíčem od auta v ruce druhé rozechvěle spěchal vstříc své nové existenci.

Děti odběhly od televize. Rodiče je zavolali do kuchyně, začala štědrovečerní večeře. Kuchyní zněly koledy a děti jedly co nejrychleji, aby už mohl přijít Ježíšek.

Jejich matka posílala telepatické pozdravy kamsi daleko, kde měla jakousi hlubokou lásku.

Před časem kvůli ní chtěla všechny opustit.

Nakonec to neudělala.

Její muž nevěděl, co se s ní děje. Tušil, že něco není v pořádku, ale nedokázal se dopátrat podstaty. Dnes mu připadalo, že to cosi divné snad zmizelo.

Muž ve spodním bytě si chtěl nalít další sklenici tuzemáku, ale nakonec to neudělal. Nasoukal své břicho v slavnostním tričku za vánočně vyzdobený stůl, pohlédl na svou ženu a spokojeně mlaskl.

Jeho žena se pousmála.

Začaly Vánoce.

V horním patře domu se pousmála stará žena.

Sídliště za okny jejího bytu začalo vyzařovat magickou sílu.

Když byla mladší, nikdy si toho nevšimla. Spousta práce, zařizování, shánění, starosti. A pak už jen klid, když vše proběhlo. To až v posledních letech dokázala vycítit obrovskou sílu Štědrého večera. Každým kouskem svého těla vnímala energii, kterou stvořila touha být dobrým. V jeden jediný podvečer v roce se o to téměř každý pokouší.

Teď.

Zhluboka se nadechla a přivřela oči.

Něco krásného se i letos přece jenom narodilo. Aspoň na chvíli.