Domek z karet (povídka)

Lucy nerada odcházela z práce poslední. Připadalo jí, že na posledního padá zodpovědnost za firemní bezpečí.

Lucy pracovala ve velké ratingové agentuře na Wall Street. Firma, jež ji zaměstnala, měla pronajaté celé poschodí přepychové výškové budovy. Terasy, zimní zahrady, bazénky se zurčící vodou, kavárny, restaurace a samozřejmě kanceláře. Dokonalý svět. Poschodí hlídala i služba, základ bezpečnosti stál však na nejmodernějších e-technologiích. Společný přístup pro všechny a pak elektronická specifikace jednotlivými odděleními až k vlastnímu pracovnímu počítači. Vše snímáno a zaznamenáváno. Stálý dohled nad každým hnutím těla i mysli.

Lucy byla na svou práci pyšná. Pocházela z malého východoamerického města z obyčejné středostavovské rodiny.  Díky inteligenci, cílevědomosti a ctižádosti získala excelentní vzdělání a díky němu excelentní práci. Ještě jí nebylo ani třicet let a pohybovala se ve vodách Wall Streetu. Podílela se na počítání rizik balíků cenných papírů. Práce ji neuvěřitelně bavila. Fascinoval ji svět matematických modelů, rovnic a finančních technologií. Psal se rok dva tisíce pět, finanční trhy rostly do nevídaných rozměrů a ona, Lucy, byla u toho.

Dnes jí však práce nešla od ruky. Musela pracovat dlouho do noci.

Prošla úskalími elektronické bezpečnostní komunikace, sjela bezhlučným výtahem do přízemí, prošla rozlehlou halou, která vypadala jako tropická zahrada, kývla na noční službu a vyšla do vlhké noční ulice. Závan větru ji donutil schoulit se do černého lesklého kabátku. Mávla na taxík.

Cesta díky nočnímu provozu rychle uběhla. Než se nadála, vystupovala z taxíku a mířila k domu s luxusními byty, v němž bydlela.

Káva, červené víno, těstoviny vytažené z mrazáku a ohřáté v mikrovlnce. Ticho, sterilní čistota, výhled na světla velkoměsta.

Dnes poprvé ve svém životě pocítila strach z budoucnosti.

Napadlo ji, že svět dokonalých matematických modelů může selhat.

Bože, pomyslela si a napila se zhluboka červeného vína.

Finanční technologie nejsou všemocné.

Informace, ze které čiší hrůza.

Co když…

Ještě včera Lucy nesmírně obdivovala finančního inženýra Davida Li. Narodil se v šedesátých letech v Číně a od dětství exceloval. Svá studia zakončil v Kanadě doktorátem ze statistiky.

Wall Street od poloviny osmdesátých let přetahovala prvotřídní matematiky, statistiky a dokonce i fyziky. Investiční domy a makléřské firmy vytvářely špičkovým matematikům, statistikům a fyzikům excelentní podmínky, aby vymýšleli nové, maximálně výnosné modely pro obchod s cennými papíry. Nejlepší analytické mozky nemířily na univerzity, nejlepší analytické mozky se usazovaly v mrakodrapech jižního Manhattanu.  A zde pracoval i David Li. V roce dva tisíce navrhl jako oporu sekuritizace a strukturace cenných papírů elegantní a na standardy Wall Streetu jednoduchý matematický model založený na gaussovské kopula funkci. Jeho model se masově rozšířil. Šuškalo se, že David Li bude brzy horkým kandidátem na Nobelovu cenu za ekonomii.

Lucy milovala příběhy géniů, kteří začínali z ničeho a dobyli svět. David Li byl jedním z nich. Myslela na něj často. Jeho model byl pro ni a její kolegy důležitým pracovním nástrojem.

Všechno přece funguje, vzdychla v duchu a znovu se napila vína.

CDO. Rating. Sekuritizace.

Lucy se už dva roky podílí na výpočtech pro vytváření podkladů k udělení ratingu. Cesta od sbalení dluhopisů, půjček a hypoték do cenného papíru k inkasování výnosu jí připadala vždy jasná a srozumitelná. Amerika nikdy nebyla v lepší ekonomické kondici, než je dnes. Psal se rok dva tisíce pět, finanční trhy rostly do nebývalých rozměrů a ona, Lucy, byla u toho.

Přesto ji cosi rozladilo.

Během víkendu navštívila své rodiče a těsně před odjezdem potkala Eriku Bernstein. Nešla jí z hlavy. Myslela na ni ještě dnes. A díky myšlenkám na ni nemohla výkonně pracovat.

Erika Bernstein.

Erika dostala své jméno po babičce, která pocházela odkudsi z Evropy. Matka Eriky chodila uklízet dům, v němž vyrostla Lucy. Když byly Erika s Lucy hodně malé, občas si spolu hrávaly. Později byly separovány. Lucy do základní školy pro děti z lepších rodin, Erika do školy v chudinské čtvrti.

Lucy později z města odešla za lepším vzděláním a za skvěle placenou prací. Erika ve městě zůstala. Pracovala jako obsluha v restauraci s rychlým občerstvením, střídala partnery, hodně kouřila, občas příliš pila a stále na cosi čekala. Erika ani nikdo z její rodiny neměli peníze. Žili z malých platů za špatně placenou práci a nijak se tím netrápili.

Při náhodném setkání během uplynulého víkendu se Erika Lucy pochlubila, že je majitelkou nemovitosti ve městě, odkud obě pocházely. Lucy si onu nemovitost pamatovala. Solidní starší dům na poměrně dobré adrese.

Lucy byla šokována. Jak se mohla Erika stát majitelkou tak velkého domu? A z čeho splatí hypotéku?

Lucy dnes celý den na Eriku myslela.

Přestože tím porušila přísná firemní pravidla, zavolala odpoledne své matce.

Ano, Erika stále pracuje v laciné restauraci.

Ne, nevdala se.

Ano, její současný milenec je úplně stejný jako ti před ním. Špatně placená práce, víkendy v klubech, motorky a pivo…

Lucy nebyla schopná pracovat.

Představovala si Eriku a její hypotéku jako součást balíku cenných papírů. Eričina hypotéka byla bezesporu, tak jak to dnes bylo běžné, sekuritizována. V bance z hypotéky vytvořili cenný papír a spolu se spoustou podobných cenných papírů ho vyslali na finanční trhy.

Někde byla ukryta obrovská chyba.

Systém pustil do světa financí Eriku Bernstein a její velký dům jako cenný papír.

Přestaň panikařit, okřikovala se v duchu celý den. Taková hypotéka musí být zabalena do nejrizikovější skupiny.

Co když není?

Lucy cítila, že něco je špatně. Zdravý rozum jí říkal, že Erika nemůže být schopna zaplatit ze svých příjmů tak velký dům. Přesto Erika dostala hypotéku. Jak asi banka posoudila Eričinu bonitu? A pak ji napadla ta hrozná myšlenka. Představila si kupu sekuritizovaných hypoték v balíku cenných papírů, který právě posuzovala. Hypotéky se jí proměnily v dav majitelů s mizernými příjmy, kteří věří ve světlou budoucnost.

A tehdy dostala strach.

Dlouho do noci mixovala modely a bruslila mezi čísly. Nakonec pochopila, že rovnice, které tolik obdivovala, žádné riziko neobjeví. Nikde není zaveden bankéř, který lehkomyslně poskytl Erice hypotéku. Zřejmě spoléhal na to, že zástava nemovitosti je dostatečným krytím. Jenže co když cena nemovitosti klesne? A co když všeobecně ceny spadnou… Erika přece není schopná takovou investici ufinancovat…

Lucy připadalo, že začíná být paranoidní. Amerika nikdy nebyla v lepší kondici, než je dnes. Finanční trhy rostou. Prognózy slibují setrvalý růst. Lidstvo je na prahu nové éry.

Světla velkoměsta před ní zářila jako jindy. Dnes v nich však Lucy neviděla hvězdy naděje. Vnímala tmu mezi nimi. Černé díry, které mohou světla pohltit.

Komu se má svěřit?

Zase panika.

Dosud věřila tomu, že strach a panika patří nevzdělaným lidem. Lidem, kteří neumí život uchopit.

Teď panikařila.

Cosi uvnitř jí říkalo, že se má zklidnit, že to, o čem přemýšlí, nemůže být pravda.

Přesto cítila, že kráter, který se před ní otevírá, je skutečnější než všechny rovnice a modely, kolem nichž se dosud točil její svět.

V noci nespala.

Chodila svým luxusním bytem v luxusní noční košili a v luxusních trepkách, pila drahé víno z drahé sklenice, hleděla na město pod sebou a uvědomovala si, že luxus, ve kterém žije, nemusí být samozřejmostí.

Těžká noc ale v určitém okamžiku skončila.

Lucy si uvařila pořádnou snídani, osprchovala se, vyfénovala si vlasy, nalíčila se, oblékla si pohodlný tmavý kostým a světlou halenku a vyrazila na Wall Street.

„Můžu s tebou chvíli mluvit, Henry?“ zastavila hned po ránu svého šéfa.

Henry nervózně pohlédl na své drahé hodinky.

„Dobře. Ale opravdu jen chvíli.“

„Víš,“ začala opatrně, když se ocitli sami v jeho kanceláři, „včera jsem objevila jednu informaci. Znám ženu, která by měla vlastnit poměrně drahou nemovitost. Vím naprosto jistě, že ta žena nemá příjmy na splacení tak velkého domu, je ze sociálně slabého prostředí, nemá předpoklady, že…“

„No a?“ přerušil ji Henry netrpělivě.

„Já… Zkoušela jsem včera najít riziko… Podle našich modelů to vychází dobře… Já ale… Něco není v pořádku.“

V pracovně zavládlo ticho.

„Lucy,“ řekl pomalu Henry po chvíli, „každý, komu to jen trochu myslí, ví, že musí počítat s nadhodnocením…“

„Ale my počítáme rizika!“ vyštěkla Lucy. „Banky pravděpodobně neposuzují bonitu klienta tak, jak by měly. My ale vycházíme z toho, že…“

„Chceš opravit systém?“ zeptal se Henry kousavě.

Lucy zčervenala.

Henry mlčel.

„Musíš doufat, milá Lucy,“ řekl po chvíli, „že budeš dost bohatá a zajištěná, až tenhle domek z karet spadne.“

Lucy překvapeně zamrkala.

Až tenhle domek z karet spadne? On s tím počítá?

„Ještě nějaký problém?“ zeptal se Henry mile.

Lucy sklopila hlavu. Rychle posbírala své věci a tiše přešla ke svému počítači.

Domek z karet. To přece nemůže být pravda.

Rozhlédla se kolem sebe.

Přece by všichni nebyli tak klidní, kdyby to nefungovalo.

Zhluboka se nadechla. Strach a panika patří do světa nevzdělaných.

Cítila, že se musí zklidnit.

Potřebovala se vrátit do světa matematických modelů, rovnic a moderních finančních technologií.

Její urputnou snahu nabourávala představa Eriky Bernstein bezstarostně pokuřující v laciné restauraci.

Za pár dní Lucy na Eriku zapomněla.

Psal se rok dva tisíce pět, finanční trhy rostly do nebývalých rozměrů a ona, Lucy, byla u toho.