Po třech úžasných, prosluněných dnech v Alpách a ujití přes 40 km zdoláním 700m převýšení prožívám #vpatekvetri pocit příjemné vyčerpanosti. Na začátku trasy, dole v údolí, kdy se díváte na vrcholky Dachsteinu, co by vás napadlo?
Že je to pěkná výška? Že to bude trvat tak minimálně 2 dny, než se dostanete nahoru? Mě napadalo, že si nejsem jistá, že má fyzička to zvládne, ale co, to dám. A dále jsem se touto myšlenkou nezabývala. Řekla jsem si, že prostě jdu a uvidím.
Někdo s mým přístupem nemusí souhlasit, ale tohle jsem já. Pustím se do práce a jedu, věci řeším, když se dostaví. Částečná připravenost mi stačí, dokonce to mám tak ráda, zanechá totiž prostor pro překvapení a improvizaci.
Jiný úhel pohledu na vysoké pohoří kolem nás byl, na to nemám, při svém věku, fyzičce, to si nejsem jistý, že to dám tak vysoko...
Vždy existuje více pohledu na věc, je na nás si vybrat, který nám dodá energii a sílu a který naopak naději krade.
Jaký je váš přístup ke zdolání vrcholků hor či jakéhokoliv těžkého úkolu? Tedy úkolu, který se vám v ten moment zdá těžký? Jak o svém pocitu promlouváte sami k sobě najdete v mém posledním příspěvku #vpatekvetri Kolik známe pocitů.
A ten pocit, když jste nahoře a díváte se na „svou“ vesničku tam dole, která je tak malá, je nepopsatelný. Má to něco do sebe dívat se na svět z výšky! Dodalo mi to energii a uvědomění si, že je vše možné, vše dobře dopadne, nic ničemu nestojí v cestě, žádné hranice a limity. A co vy? Co jste měli za pocity, když jste se ocitli na vrcholu hor? Mějte krásný zbytek pátku po #vpatekvetri a stejně tak krásný víkend. Těším se na vaše odpovědi a příští týden opět #vpatekvetri nashle!
