„Udělal jsem pro to všechno, už nemůžu, už nemám sílu a nevím, kam dál...“ Kolikrát vás tato myšlenka napadá a jak rychle se rozhodnete s danou věcí přestat?
Vzpomenete si, kdy se stal jeden z prvních zážitků, kdy vám okolí tvrdilo opak?
Kdo z vás si vzpomene, co jsme doma při jídle slýchávali od rodičů, když už jsme nemohli pozřít už ani sousto? Tedy to jsme si alespoň mysleli.
„Já už nemůžuuu..” říkáme pomalu naříkavým tónem.
A jedna z typických odpověď byla: „Ale můžeš. Dej si, to zvládneš.”
A měli pravdu, zvládli jsme to. Sice na sílu, ale zvládli.
Když jsme si přeci jen dali to extra sousto, nebo další knedlík, nakonec nám to vůbec nevadilo, podvolili jsme se, nebo jsme byli i rádi.
Od té doby mohlo uplynout mnoho let.
Jak dnes řešíte své každodenní situace, nebo pracovní úkoly, když máte pocit, že už dál nemůžete? Vychází mi tři hlavní možnosti: (1) zeptáte se okolí – touto cestou si pro sebe hledáte podněty buď proč v tom nepokračovat, anebo pokračovat. Každý víme, koho se máme zeptat, abychom dostali chtěnou odpověď – výmluvy nebo důvody pro pokračování. (2) Přestanete s tím – jdete od toho, protože jste opravdu přeplněni a už nevíte jak dál, a nebo (3) zastavíte se a ještě jednou si s pomalu projdete situaci než se rozhodnete změnit názor a budete pokračovat i přes to, že už nemůžete.
V moment, kdy tuším, že už jsem dala do určité situace, či příležitosti všechno, ještě jednou se zastavím a popřemýšlím, jestli bych mohla udělat alespoň ještě jeden krok. „Co by to bylo?“
Čím déle se budete zaměřovat na výsledek, tím spíše budete přicházet na odpovědi, jak toho lze dosáhnout. I když se vám v daný moment nechce a cítíte, že už nemáte žádnou sílu.
V mládí nás tlačilo okolí do dalšího kroku, proč si dnes sami nezamyslíme a nepodnikneme extra krok sami za sebe? Podle mě je to lepší, než čekat na to být „přecpaný“ názory z okolí.
Dnes už si každý umíme říct, jestli chceme více anebo ne.
Otázka je, abychom nezahodili šance moc brzy?
