Kostarika; nejšťastnější pod sluncem?

Země dvakrát vévodící indexu Happy Planet je dávána Latinské Americe za příklad demokracie, zlepšování kvality života a úspěšného rozvoje. Realita je ale trochu jiná

Středoamerická Kostarika s necelými pěti milióny obyvatel je nejstabilnější latinskoamerickou zemí. Po krátké občanské válce v roce 1948 zrušila armádu a od té doby žije klidným demokratickým životem. Mezinárodní organizace vyzdvihují vysokou úroveň kvality života, vzhledem k hospodářské úrovni země, i relativně kvalitní veřejné školství a zdravotnictví. V postavení žen je v rámci Latinské Ameriky mezi nejlepšími, aktuálně v čele Kostariky stojí středolevá prezidentka Laura Chinchillová. 

Hospodářství země tradičně stálo na plantážní produkci kávy, banánů a dalšího ovoce. Díky dobrému vzdělání Kostaričanů země přilákala elektrotechnické a farmaceutické firmy a čtvrtinu vývozu dnes tvoří čipy, procesory a léky. Daří se také finančním službám a turistice - tropická Kostarika je nejnavštěvovanější středoamerickou zemí. Je hospodářsky velmi otevřená a uvažuje o členství v prosperujícím Tichomořském společenství (Alianza del Pacífico). Vláda v San José chrání životní prostředí i kulturní památky a rasově pestrá společnost je velmi tolerantní. Minulý týden v prvním kole prezidentských voleb zvítězil Luis G. Solís z vládnoucí středolevé strany. Ten slibuje nová pracovní místa v průmyslu, „sociální ekonomiku“ a boj s chudobou, nerovností a zločinem. Zde přichází ona Ale...

Navzdory průměrným číslům totiž pětina Kostaričanů žije pod hranicí chudoby a občané na malém trhu nenachází dostatek pracovních příležitostí. Země posledních deset let čelí mexickým a kolumbijským drogovýcm kartelům, které výhodně položenou Kostariku využívají jako překladiště kokainu pro americký trh. I přes spolupráci s USA jim civilní kostarické bezpečnostní složky nedokážou plně vzdorovat a násilí v rámci „vyřizování účtů“ roste. Společnost je velmi nerovná podobně jako všude v Latinské Americe. Jenže v Kostarice se nerovnost v jako téměř jediném státě nesnižuje, ale naopak zvyšuje.

Vládu tlačí rostoucí deficit veřejných financí (loni 5,5 % HDP) kvůli vysokým výdajům na školství a platy státních zaměstnanců a naopak nízkým daňovým příjmům. Ty jsou způsobeny jednak přirozeně nízkými daněmi, ale především daňovými úniky, ze kterých se tu stal národní sport a slovo daň je často k smíchu, a také rozbujelou korupcí. Rovněž praní špinavých peněz, i v souvislosti s drogami, je v Kostarice stále běžnější. Je otázka, jestli z toho všeho jsou Kostaričané tak šťastní...

Ani mezinárodní postavení Kostariky není růžové. San José sice udržuje těsné vztahy s USA, EU a tichomořským regionem, se sousední Nikaraguou je ale Kostarika na ostří nože a nemá vlastní armádu. Už v roce 2010 nikaragujští vojáci obsadili kousek pohraničního území na řece San Juan. Loni prezident Daniel Ortega nadnesl eventuální nárok Managuy na celou kostarickou provincii Guanacaste (viz mé články o Nikarague) a později dokonce nabídl zahraničním těžařským společnostem k průzkumu část kostarických vod. Proti pobídce podá kostarická vláda spolu s Kolumbií a Panamou žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu. Bude to už několikátá žaloba ze strany San José na svého souseda.

Z českých výrobků pro kostarický trh mne napadají turbíny pro místní hydroelektrárny, stroje pro zemědělský, potravinářský a dřevozpracující sektor plus kamkoli prodejná vozidla či nemocniční lůžka. Místní policie a speciální složky by mohly mít zájem o naše zbraně (ikdyž americká konkurence zde asi bude drtivá). Země je velmi otevřená a má uzavřeny smlouvy o volném obchodu s řadou států. Ta s EU čeká na ratifikaci parlamentu.