Německé válečné reparace; jen další řecký výkřik do tmy?

V českých médiích je řecký požadavek válečných reparací podáván jako další přiblblý nápad Athén, jak z někoho drze vytáhnout peníze. Válečné reparace Německa jsou možná naopak první smysluplný návrh, se kterým populistická Syriza zatím přišla.

Řecký vztah k historii znám celkem dobře, této problematice jsem věnoval i svoji bakalářskou práci. A jelikož mluvím plynule řecky, s mnoha Řeky jsem se na tohle téma bavil. Debaty nemívají valný smysl, diskutovat s Řekem o jeho historii je jako bavit se s Turkem o arménské genocidě. Ostatně Turci a Řeci jsou si v tomto ohledu velmi podobní - historie je pro ně černobílá a Řek (resp. Turek) je v ní ten nejubožejší trpící, kterému všichni kolem způsobili nehorázná příkoří. Jak je to ale s německým odškodněním Řecku za okupaci, která se může v brutalitě a zvířeckosti směle rovnat s německou „správou“ SSSR? The Economist, který asi těžko lze obvinit z helenofilství, o tématu napsal minulý měsíc (21.3.) moc zajímavý článek.

Na úvod, Řecko se nároků na reparace nikdy oficiálně nevzdalo, ačkoli němečtí politici otázku vždy smetou ze stolu jako „uzavřenou, právně i politicky“. Uzavřená tedy čistě de iure není. Po válce bylo dohodnuto, že otázka reparací (všem zemím, nejen Řecku) bude vyřešena v mírové smlouvě s Německem. Taková smlouva ale, jak známo, kvůli specifické poválečné situaci nebyla nikdy sepsána. Dohoda o sjednocení Německa v roce 1990 se proto obecně považuje za definitivní konec všech záležitostí Německa spjatých s druhou světovou válkou (např. i ve vztahu k Československu). Otázkou reparací se Dohoda 2+4 nezabývala a Řekové se tehdy z nějakého důvodu neozvali. Co se týče odškodnění jednotlivcům, tak Německo se sice se spoustou Řeků individuálně vypořádalo. Ale jak udává The Economist, celková částka na obyvatele dnes odpovídá 2,5 euro na den... Pro ilustraci, Athény pod německou správou 1943-1944 vypadaly asi tak, že každé ráno náklaďák sbíral desítky mrtvol od hladu válejících se po ulicích. A to byla „přirozená úmrtí“, boj proti partyzánům pak probíhal podobně jako japonská zvěrstva v Asii. Lidic jsou (nebo spíš byly) po Řecku stovky, sedmimiliónová země ztratila okolo miliónu lidí.

Mimo reparace a odškodnění je na stole ještě vynucená půjčka Říši od řecké centrální banky z roku 1942. Částka dnes odpovídající 11 mld euro zbavila řeckého emisora veškerých rezerv, proto mu nezbylo než drachmy tisknout. To způsobilo ve válečném Řecku inflaci na styl Mugabeho Zimbabwe a totálně položilo zbytky řeckého hospodářství, tehdy už tak jednoho z nejchudších na kontinentě. V 60. letech kancléř Erhard slíbil, že půjčku Německo splatí po sjednocení. Od toho uplynulo 25 let a k žádnému vyrovnání nedošlo (ikdyž částka představuje jen 17 % dluhu Athén vůči Berlínu, podle The Economistu).

Zda má Řecko na reparace právní nárok, nevím. Ale stejně jako zločiny proti lidskosti nejsou podle mezinárodního práva promlčitelné, neměly by podle mého názoru vyhasnout ani kompenzace za ně. Němci patří desítky let k nejpočetnějším turistům v Řecku. Jak psal v 90. letech L. de Bernieres v jednom svém románu, němečtí důchodci se dnes chodí koupat na ostrovy, kde zamlada vypalovali vesnice a vraždili vesničany. O morální povinnosti vypořádání se podle mého nemůže být pochyb. A to bez ohledu na to, že současná řecká vláda je parta populistů poblázněných socializmem a že Řecko kvalitou své státní správy a korupcí patří spíš do Latinské Ameriky než do Evropy.

Podobně se lze dívat na řeckou posedlost považovat se za oběť a cítit se „obklíčení nepřáteli“. Ani v době nejhlubší krize Řecko neomezilo výdaje na zbrojení, ba v roce 2012 je dokonce ještě navýšilo. Hloupí Řekové, řekneme si. Vůči Albánii a Bulharsku je to skutečně paranoia a ohledně sousední Makedonie pak Athény hrají opravdovou komedii. Ale ve vztahu k Turecku... Řeckého známého (vzdělaného) jsem se kdysi ptal, jestli není přehnané bát se pořád Turecka, když jsou přece v NATO, v EU, je moderní doba a mezinárodní společenství v Evropě žádné agrese nepřipustí. „Jasně,“ odpověděl mi Takis. „Ale v 70. letech jsme taky byli v Evropě, i v NATO, taky existovala EU a taky byla moderní doba. A Turci se jednoho dne vylodili na Kypru a nikdo nehnul ani prstem!“ (Turecko v roce 1974 obsadilo třetinu suverénní Kyperské republiky, ne jejímž vzniku se samo podílelo a jejíž hranice spolu s Velkou Británií a Řeckem samo garantovalo.) „Když se zítra vylodí třeba na Samu, tak nám zase pomůže mezinárodní společenství?“ zeptal se mě ironicky. Na to jsem argument neměl. A události na Ukrajině mu dávají víc než za pravdu.

Až budeme příště zase hodnotit „přiblbé Řeky“ za jejich vystupování, chce to něco si o nesmírně složité balkánské historii zjistit a odhlédnout od excesů jejich víc než podprůměrných politiků. A hlavně ???? ???? - pomalu s vynášením soudů.