Alžírsko; čím dál stejně

Minulý týden proběhly v Alžírsku prezidentské volby, bohužel beze zmínky ze strany našich novinářů. Proto se rozlehlé zemi v sousedství Evropy věnuji v následujícím článku

Je pravda, že Alžírsko politicky moc zajímavé nikdy nebylo. Od získání nezávislosti na Francii v roce 1962 mu vládne strana FLN bývalých bojovníků za svobodu spolu s tajnými službami a armádou. Když ve volbách v roce 1991 zvítězili islamisté, generálové volby zrušili a rozpoutali letitou občanskou válku. V ní zemřelo až 200 000 Alžířanů, než byli islamističtí teroristé koncem 90. let poraženi a zahnáni do odlehlých oblastí. Volby v roce 1999 vyhrál Abdelazíz Buteflika, veterán války za nezávislost činný v politice od 60. let, a dosud vyhrál i všechny další volby včetně těch z minulého týdne. S úspěšností 80-90 %...

To Alžířany nepřekvapilo. Co ale bylo i na ně příliš, je že prezident se neobtěžoval za celou volební kampaň ani ukázat. 77-ti letý vítěz je totiž momentálně upoután na kolečkové křeslo a poslední dva roky strávil téměř celé léčbou ve Francii. Má nicméně dojem, že „jeho zdravotní stav jej v očích Alžířanů nediskvalifikuje“. Do Butefliky se během kampaně silně obul jeho straník a dřívější spojenec Alí Benflis, ale naději na vítězství neměl. Buteflika ho za výpady osočil z „televizního terorismu“. I někteří občané se odvážili protestovat navzdory všudypřítomné tajné policii, přičemž jejich nejčastějším heslem bylo „Pouvoir, vypadni!“

Le Pouvoir (Moc) - tak Alžířané nazývají zkorumpovanou vládnoucí elitu vysokých důstojníků a politiků, kteří severoafrické zemi vládnou už přes 50 let. Ne jako diktátoři, jistá opozice a nesouhlas se toleruje, spíš jako zákulisní hráči řídící vše díky mocným tajným službám a loajálnímu přebujelému úřednickému aparátu. Někteří mají i určitý respekt u obyvatel - např. prezident Buteflika - za ukončení krvavé občanské války. Alžírsko je tak díky vojákům a špionům stabilní, společnost je sekulární a vůči politice apatická. Přesto hněv obyvatel vůči režimu roste. Jednak to jsou islamisté, nadále aktivní v odlehlejších oblastech, zejména těch obývaných Berbery, kteří vládu moc nemusí. V Kabýlii došlo minulý týden k velkým protestům a v horách bylo zabito 14 vojáků. Zřejmě ještě větší problém Alžírska je však problém mladých. Nemají v zemi žádné uplatnění. Ti šťastnější z nich skončí ve Francii či jinde v zahraničí, ti méně šťastní pak prodávají někde ve stánku nebo se jen tak bez práce poflakují a žijí s rodiči. Přesně takovíto mladíci byli perfektní rekruti pro islamisty v 90. letech. Pro Araba je totiž taková situace dvojnásob frustrující. Pokud nemá práci a příjem, těžko se ožení a ostatním je pro smích. Teroristé jim nabídli sebeúctu a smysl života.

Nezaměstnanost souvisí s jiným problémem Alžírska a asi největším selháním režimu - hospodářstvím. Země s obrovskými zásobami ropy a zemního plynu je relativně bohatá. Méně než pětina z téměř 40 miliónů Alžířanů žije v chudobě. Vláda investuje miliardy dolarů do infrastruktury, nemocnic, škol a sociální politiky, má téměř nulový dluh a vytváří obrovské devizové rezervy. Nevytváří však pracovní místa. Ekonomika je zoufale nediverzifikovaná, 95 % vývozů tvoří uhlovodíky, průmysl víceméně neexistuje. Socialistické plánování generálové sice opustili, přesto je stát pořád dominantní a většinu průměrného 3% růstu táhnou veřejné investice. Domácí poptávku se vláda snaží posílit rychlým růstem mezd ve veřejném sektoru a sociálními výdaji. Alžírsko musí nicméně téměř vše dovážet, samo nevyrábí nic a zahraniční investice nedokáže přilákat.

Mezinárodně Alžírsko zatěžuje spor se sousedním Marokem a, jako u většiny arabských zemí, bojkot Izraele. Maroko okupuje většinu Západní Sahary, kterou ale Alžírsko uznává za samostatný stát a hostí západosaharskou exilovou vládu POLISARIO. Vztahy Alžíru s Rabatem jsou na bodu mrazu a společná hranice je desítky let prakticky uzavřená. Alžírská armáda je druhá největší v Africe s vůbec největším rozpočtem na kontinentě, přesto své ohromné pouštní území není schopna uhlídat. U jižních hranic v Mali bojují francouzské jednotky proti saharským islamistům, kolem hranice s Mauritánií, Nigerem a Libyí zase beduíni pašují zbraně a kontraband všemi směry.

Změnu Alžírska pod taktovkou gerontokratů nikdo nečeká. Ta může přijít až s generační obměnou Le Pouvoir, jenže ta se zatím nerýsuje. Jakoby nikdo z vládnoucích dědů veteránů nepočítal s tím, že jednou odejdou. Pravděpodobné je, že se jednotlivé kliky nedokážou na nikom dohodnout, proto je prezidentem nadále chřadnoucí Buteflika. Skutečnou moc však údajně třímá obávaný šéf vojenské rozvědky... Těžko řící, kdy a jak Alžírsko současný stav opustí. Mnozí se bojí revoluce na styl Egypta, vzestupu islamismu nebo dokonce opakování Sýrie tentokrát na prahu EU. Osobně si to nemyslím. Alžírsko je skutečně ve většině ohledů podobné předrevolučnímu Egyptu, a přesto jeho obyvatelé přiležitosti Arabského jara nevyužili. Na násilnou revoluci se proto zdají buď dostatečně uvědomělí, nebo dostatečně apatičtí. Rád bych věřil tomu prvnímu.

Pro obchod je Alžírsko obrovskou příležitostí - čtyřicetimilionová země, která nic nevyrábí a vše dováží. Země potřebuje především vybavení do těžebních zařízení a rafinérií, nemocniční vybavení, stavební materiál a stroje plus vozidla všeho druhu. Země také vydává velké prostředky na výzbroj, tradičně dodávanou SSSR a Ruskem. Vzdělaní městští Ažířané jsou pod vlivem Francie velmi europeizovaní, obchodovat s nimi by neměl být větší problém.