V pondělí jsem jel domů tramvají a naproti mě stáli dva mladí kluci, kteří se dívali na sebe poněkud divně. Po chvíli jsem si uvědomil, že jsou to asi ti homosexuálové, zbystřil jsem zrak, jelikož nikdy jsem je tak zblízka neviděl, byli asi půl metru ode mne…
Něco si pořád povídali a já nevěděl kam se mám dívat, ale cesta měla trvat ještě delší dobu. V té situaci mě na jistý čas opustila zlost nad opětovným zdražováním jízdného, které nám pan Bém připravil, aby mohl zaplatit oplympijádu. Jeden z nich se občas na mě podíval. Má žena Jiřina říkala, že jsem býval fešák, tak mi nebylo všechno jedno, řeknu Vám. Ten druhý začal mezitím psát zprávu do mobilu a usmíval se u toho. Já jsem se moc neusmíval, jelikož mi důchodci moc důvodů ke smíchu nemáme a v tomto případě jsem navíc nevěděl, jak se mám tvářit, abych vypadal, že si jich nevšímám. Vtom ten první vzal mobil tomu druhému a usmál se na mě. Nevím, pomalu jsem začal být nejistý. Jestliže jste vystaveni neočekávané situaci, nevíte, jak budete reagovat. Jestliže se pořád zdražuje například cestovné, jste na to už za těch dvacet let od komunistů připraveni a víte, že budete kvůli tomu nadávat, ale nějak Vás to nepoloží. Ale když se na Vás dívá mladík s mobilem v ruce hned naproti Vám a usmívá se na Vás, jste v koncích. „Mohu si Vás vyfotit?“ Zeptal se ten druhý. Vystupoval jsem z tramvaje navždy zvěčněn někde v tom telefonu. Paní lektorka z kompjůtrového kurzu nám totiž říkala, že je dobré, když se k okolí chováme slušně, potom i ostatní se budou chovat stejně k nám. Řekla mi, abych se nebál a klidně o tom do deníku napsal. Chtěl jsem sice psát o tom, jak v pondělních Lidových novinách Škromach oponoval navrhované důchodové reformě, kde by se každý mohl rozhodnout neodvádět několik procent z platu na sociální pojištění, ale tyto peníze vkládat třeba k penzijním fondům, které mu nabízejí zhodnocení. Co mu na tom zase vadí? To snad nevěří lidem, že jsou dostatečně schopní rozhodovat o své budoucnosti a svých financích sami? To si opravdu myslí, že stát to udělá líp? Pane Škromachu, nechte ty mladé žít podle svého a nekecejte jim do toho pořád! Nám do toho komunisti kecali 40 let a jak to dopadlo! Převracíme každou korunu než něco koupíme a bude to už jenom horší, pokud se s tím něco neudělá! Tak jsem zase trochu odbočil. Ale psal jsem o mém zážitku z tramvaje z jednoho prostého důvodu. Konečně se na mě někdo nedíval jako na obsazovače sedadel v tramvajích, věčně nespokojeného, smradlavého dědka nad hrobem, ale si mě dokonce vyfotil. Svět je dnes pro mě poněkud divný, divnější než býval zamlada, olympijáda v Praze, tání ledovců, mladíci v tramvaji, nesmyslné dohady o reformách, počítaní rohlíků z malého důchodu… Ale pro ty mladé je to asi už normální svět. Nazhledanou.
