Z pobavením jsem si dnes ráno přečetl článek v Frontě o tom, jak se mladá paní redaktorka převlékla za babičku a zkusila být na den pražskou důchodkyní. A z průzkumu, který ke článku redakce provedla taky vyplynulo, že se u nás lidé bojí stárnutí. Prosim vás, víte jaký to je klid nemít celý den co na práci?! Váš den začíná tím, že vstanete v půl sedmé…
… ne proto, že byste museli, ale protože vás bolavá záda a klouby nenechají spát a ve třičtvrti na sedum už berete první z každodení desítky předepsaných léků. Dalších dvacet minut pak rozjímáte nad tím, z čeho všechny ty léky po novém roce zaplatíte. Ale potom si uvědomíte, že dostáváte 9 000 Kč důchodu a hned je vám lépe na srdíčku. Kdo by s takovou částkou nevyšel… Natruc všem pracujícím, kteří se mají líp vyrazíte po sedmé hodině raní k lékaři, kde jste již měsíc a půl objednán a který vám jiný termín nenabídnul. V přeplněné tramvaji se na vás všichni ušklíbnou a protože jste už téměř hluší, při uvolňování místa se k vám nedonese, že co lezete do města tak brzy, když nemáte celý den co na práci. Lékaři jsou milí a podle Bédi budou prý po novém roce ještě milejší, aby prý nepřicházeli o kšeft. Cestou od lékaře si v metru vezmete denní tisk, nakoupíte čerstvé rohlíky a než se pomalým krokem, protože rychlé pohyby vám lékař po výměně kloubu za umělý zakázal, dostanete domů, je poledne. Pak už celý den nevystrčíte paty z domu. Ale ne proto, že je venku buď kluzko, mokro nebo horko, ale protože se vám nechce. Moc vás baví sedět doma, dívat se na vysílání čtyř televizních kanálů, které máte k dispozici a číst denní tisk. Občas taky přijdou na návštěvu vnuci. Ve svých třinácti letech vám moc rádi se vším vypomohou, vůbec nepřicházejí aby z vás vytáhnuli nějaké peníze, protože se jako důchodce máte přece moc hezky. „Pane Vojto, vy si zase z humorem stěžujete,“ kárá mě paní lektorka od kompjůtrů. „A přitom máte tak krásné stáří,“ dodává. Já vím paní lektorko, ale já se ho taky narozdíl od dnešních mladých nebál. Nazhledanou!
