Pane Předsedo Topolánku, vážení, nemá kdo dělat! Nejsou dělníci, nejsou lékaři, nejsou technici. A průměrný Čech prý vydělá 21 a půl tisíce brutto. Propadám úžasně uvolňujícímu pocitu – nejsem průměrný! Pojďme do ulic jako Francouzi, pojďme…
…slavit naši podprůměrnost! Vážení, věřím, že nás je v naší vlasti tak 70 procent. Vidíte tu radost na tvářích lidí v ulicích, kteří se vracejí v půl sedmé domů z práce a těší se na další práci během večera? No, vidíte ty úsměvy? Sdražování je jen důsledek toho, jak úžasně se v této zemi žije, my na to máme! Ne, nesblásnil jsem se, nýbrž můj pan doktor na játra mi poradil, dívat se na svět optimističtěji dávajíc mi do rukou novou brožuru ministerstva zdravotnictví, abych věděl, kam dávat bankovky během další návštěvy. Jo, starej Blažek, co sebou tehdá praštil ve špitálu a už se nezvedl, ten věděl, co dělá. Vážení spoluobčané, pojďme na náměstí a křičme: „Vypnu kamna, nandám bundu!“, „Nejím chleba, radši hubnu!“, „Nedám mince, nechci Euro!“, „Nízký důchod, s tím do háje už choď!“ nebo „Ať pohrobek nebo topol, radši zůstat furt už na mol!“ Přestal jsem topit a pořád žiju, navracím se k přírodě. Zezelenalí by mi měli poslat metál, jelikož jsem si postavil do okna takový ten malý větrníček a hřeje mě pohled na něj. Vypnul jsem teplou vodu, ráno se tak lépe probouzí, mám jedinou žárovku v bytě, abych viděl na moudrou knihu. Ale jsem šťastný, stejně jako ti lidé v ulicích… A co na to říkal můj kamarád Béďa? „Vojto, měl bys přestat čumět na tu Novu.“ Nazhledanou!
