Tanvaldský případ ze začátku roku už je asi dostatečně známý. Tak jen ve zkratce. V prvních hodinách nového roku zde došlo, ze zatím nezjištěných příčin, ke střetu dvou mladých mužů na jedné a třiašedesátiletého muže na druhé straně. Výsledkem je jeden mrtvý, jeden postřelený a jeden pořezaný. Policie zatím nikoho neobvinila a případ se stále šetří..
Až potud bohužel celkem běžná záležitost. Jenže zde došlo ke střetu romů s „neromem“ a to začíná teprve ta pravá „mediální žeň“!
Na světlo světa se tak postupně dostalo mnoho verzí a dohadů, z nichž se postupně vytříbily zhruba dvě.
První je verze Romů:
Dva bratři z bezproblémové romské rodiny, kteří nikdy nikomu neublížili a všichni v okolí je měli rádi, vyrazili na nový rok popřát své babičce vše nejlepší. Jejich bezstarostnou cestu jim však zkřížil zákeřný vrah, pravděpodobně rasista v podnapilém stavu, který zcela bezdůvodně vytáhl zbraň a začal na oba bratry střílet. Jednoho na místě zabil, ale druhému se podařilo doplazit se, i s těžkým zraněním, domů, kde teprve byl ošetřen a byl odvezen do nemocnice, kde bojoval o svůj život.. O tom jak střelec přišel k řezné ráně na hlavě nic neví, ale „Klidně si to mohl udělat sám, dyť byl úplně mimo!“.
„Normální poprava!“ vykřikuje pak spravedlivě rozhořčený romský kápo, pardon boss, pardon aktivista, na kamery televizí. Otec dvanáctičlenné rodiny, která právě o jednoho člena přišla, pak smutně pokyvuje hlavou a říká „Já mám jasno, pro mě je to smrt za smrt! Vždyť oni ho nechtěli okrást a i kdyby chtěli, nikdo nemá právo po nich střílet!“ a přistrkuje před objektivy, kterých je plný jeho dvoupokojový byt, svého tříletého vnuka, syna to zastřeleného dvaadvacetiletého muže „Přišel o tátu.“. A objektivy cvakají…
Jenže je i druhá verze:
Třiašedesátiletý dosud bezúhonný muž byl v poklidu doma, když tu se mu ozval alarm z jeho skladu. Běžel se tedy podívat co se děje. Tady se střetl se dvěma bratry kteří již oba měli bohaté zkušenosti se zákonem a to včetně loupeže, a kteří jej, i podle tvrzení svědků, napadli a způsobili mu řezné poranění na hlavě. V nastalé šarvátce pak vytáhl legálně drženou zbraň a vystřelil zatím nezjištěný počet výstřelů na oba bratry. Jeden klesl k zemi a druhý utekl domů. A zatímco napadený muž se s ještě dvěma svědky pokoušel dát první pomoc jednomu bratrovi, který v té chvíli umíral, druhý zatím doma vykládal báchorku o zranění způsobeném zábavnou pyrotechnikou a nakonec byl odvezen do nemocnice s lehkým povrchovým zraněním břicha, alespoň dle vyjádření mluvčího nemocnice.
To, že střelec byl střízlivý, zatímco oba bratři již měli „líznuto“ asi netřeba dodávat.
Tak a teď si vyberte. Dvě verze. Dvě možnosti. Dvě podání. Která je asi pravděpodobnější? Přiznávám bez mučení, že jako rodilý Ostravák s četnými zkušenostmi s „Cigánskými férovkami“ mám jasno. Ano, jsem si vědom, že jsem patrně rasistický a plný předsudků, ale druhá verze se mi zdá daleko pravdivější.
Celá věc má ale i jiný rozměr.
Má vůbec člověk právo bránit svůj majetek či život? Já tvrdím a snad budete souhlasit, že ano! Jenže jak, když jsme v česku?
Americe se dá vytýkat spousta věcí, ale jednu jim závidět můžeme. Tam to mají vyjasněno! Pokud někdo ohrožuje majetek či život váš nebo někoho jiného, můžete jej bránit jakýmkoliv způsobem. I tak, že dotyčného zastřelíte. Holt riziko povolání.
Ne tak u nás. Postkomunistická justice, zblbnutá navíc humanistickými idejemi o nedotknutelnosti života a zdraví za všech okolností, si s podobnými případy úspěšné obrany, která však skončila vážným zraněním, či usmrcením útočníka neví moc rady. Za posledních dvacet let jsme tak byli mnohokrát svědky toho jak před soudem skončil nejen útočník, ale i jeho oběť, která se jen bránila! A tak různí aktivisté hájili práva zločinců, ale nikdo nebránil jejich oběti. Oběť přepadení se pak dostávala do soudní mašinérie, která zkoumala, proč se vůbec bránila, zda mohla utéct, proč nestřílela na nohy či ruce či zda se prostě neměla nechat jednoduše okrást, popřípadě zabít…
A k dovršení kocourkova pak oběť kolikrát odcházela od soudu s větším trestem než útočník!
Pan Šimek to kdysi řekl jasně „V případě, že jste svědky nebo oběti trestného činu, je jediná povolená obrana v této zemi zhruba takto. Zdvihnout prst do výše očí, kývat s ním ze strany na stranu a lehce důrazným hlasem říkat. Ty, ty, ty, to se nedělá! Vše ostatní vás může dovést na lavici obžalovaných.“.
Stejně tak si pamatuji povídání státního zástupce, který kdysi vysvětloval co je dle něj nutná obrana. Ve zkratce. Obrana musí být rovna útoku! Má li útočník holé pěsti, braňte se pěstmi. Má li nůž, vyndejte nůž, jestli má tyč, honem si ji sežeňte atd.
Takový nesmysl!
Každá příručka o obraně říká, že se má využít vše co je dostupné k odvrácení útoku a v takové intenzitě, aby přebil jeho sílu. Podle naší justice bychom však snad měli šermovat s útočníkem nožíky a raději se nechat bodnout první, aby bylo jasné, že to myslel vážně.
Kromě toho, ten kdo podobnou neblahou zkušenost zažil ví dobře jaký je to fofr, jak vám hlavou běží myšlenky a nemáte čas uvažovat nad tím či oním. A také to, že v podobné situaci vám jde jen o to přežít a za každou cenu. Ale po bitvě je každý generál.
Nechci tady divoký západ, nechci aby ovocnáři stříleli po dětech co jim kradou pár jablek. Požaduji ale a snad na to mám právo, aby slušný občan byl před zákonem víc než zločinec. Aby si člověk, který brání sebe, své blízké nebo svůj majetek, mohl být jistý, že s ním pak nebude zacházeno hůř než s tím kdo jej napadl. Aby zločincům přišlo jasné varování, že za důsledky svých činů, nesou zodpovědnost výhradně oni.
Ostatně, kdo s čím zachází, s tím také schází…
A dovětek na závěr. Představme si, že by se vše odehrálo jinak a policie by prvního ledna ráno nalezla v Tanvaldu mrtvolu třiašedesátiletého ubodaného muže. Kolik místa by v médiích zaujala tato zpráva? A kolik prostoru by média věnovala soudnímu přelíčení se dvěma vrahy, mladými bratry? A kdo by tehdy křičel „Smrt za smrt!“?
Asi tušíme, že?
