Téma poněkud mimo zelené snažení a krásná vyprávění o Matičce Zemi (Deník z karantény, pokračování č. 48)
...
...
Zelená rouška
na tváři země
Přemítal jsem
kolik obav,
strachu ještě
zbylo ve mně.
...
...
...
..
Nějak nám "bylo šlápnuto na brzdu"
Dokonce i ta - chudinka, nešťastná - ekonomika, štvaná kategorickým imperativem růstu, si chvíli vydechne. Slyšel jsem, že za francouzské revoluce zrušili sedmidenní týden a zavedli desetidenní. Hlavním cílem důmyslného opatření bylo zrušit neděli, Den Páně (francouzsky Dimanche, italsky Domenica) A pak začaly hynout muly, které přišly o potřebný, dávno ustálený rytmus práce a odpočinku.
(Na daném příběhu je nejpodivuhodnější, kolik toho ve srovnání s mulami vydrží člověk, údajně tolik potřebný trvalého ekonomického růstu až do roztrhání těla i duše)
...
O dvě století později po francouzské revoluci jsme štvali ekonomiku vstříc světlým zítřkům hůř než muly. Den co den. A teď máme před sebou nové skvělé vyhlídky, protože ekonomika bude mít po útlumu přímo neuvěřitelné pole pro nový rozmach. Sám velký Imperativ růstu bude potěšen. Hotový zázrak! Nejvyšší čas znovu zavést desetidenní týden, abychom obnovený kalup stíhali ještě lépe. (Trošku zde ironizuji)
...
...
Vynucený pohov a nastřádanou energii lze nasměrovat velmi dobře, pokud jsme ztracený-získaný čas využili k přemýšlení. V opačném případě bude (s nadsázkou řečeno) lidí ušlapaných před masově otevřenými obchoďáky víc, než obětí čínského moru.
...
...
"Strach je pocit. Odvaha je rozhodnutí." (Winston Churchill)
...
...
Možná nejvíce odvahy mají lidé obdělávající půdu. Je to odvaha být stále na jednom místě, dělat rok co rok totéž. Odvaha víry a stálosti. Přehnaly se epidemie, plenící vojska, války a krize. Pomine i řepkově chemický baron.
Ale lidé obdělávající půdu se znovu objeví. Trvají. Zůstávají... Je to jiný druh odvahy .
...
...
