Opakovaně mě udivuje skálopevné přesvědčení lidí v Rusku, že v roce 1968 byla u nás zuřivá kontrarevoluce a že jejich holubičí vojáci, kteří nám "s největší obětavostí a mírumilovností" přijeli na pomoc, byli prý u nás vražděni.
Ve skutečnosti se nikde v Československu neobjevila ani stopa organizovaného ozbrojeného odporu proti okupaci. Ostatně, kdyby se u nás v srpnu 68 vyskytl byť nejmenší ozbrojený odpor, okamžitý protiúder okupačních jednotek by byl strašlivý. Vždyť oni jen čekali na záminku! A z hlediska jejich setrvalé propagandy proti naší zemi bychom to od nich měli na talíři dodnes.
......................................................................................................................
První část příběhu aneb jak vznikají "oběti kontrarevoluce"
Na některých školách v Československu existoval zvyk výměny adres a dopisování mezi mezi žáky od nás a ze Sovětského svazu. Ani nevím, jakým způsobem to bylo organizováno, zda například přes předmět ruštiny. Sám jsem se s tím přímo nesetkal, ale z principu bych s podobným dopisováním vůbec neměl problém. Nikdy jsem nechoval vůči lidem odtamtud zášť a nechovám ji ani dnes.
Ale měl jsem kamarádku z mládí, která si na základní škole takto s nějakou dívenkou z Ruska psala. Což skončilo dramaticky na podzim roku 1968, kdy mojí kamarádce přišel dopis: "Končím s tebou navždy a už tě budu jenom nenávidět, protože vy, hnusní českoslovenští kontrarevolucionáři, jste mi zavraždili otce!" Byl tam zmíněn také obsah úředního dopisu, v němž stálo, že soudruh (ten a ten), důstojník sovětské armády, který byl poslán na bratrskou pomoc Československu, hrdinně padl v boji se zrádnou kontrarevolucí.
.........................................................................................................................
Druhá část příběhu aneb muž úředně mrtvý zvoní u dveří
Už tak by byl příběh sám o sobě hodně smutný, nebýt mrazivé, mysteriózní dohry, která by se klidně mohla objevit někde u Borise Pasternaka. Prazvláštní shodou okolností byl otec té ruské dívenky umístěn u okupační posádky ve stejném městě, kde žila moje kamarádka. Protože měl u sebe od dcery adresu, rozhodl se k návštěvě a jednou odpoledne zazvonil u dveří. Asi nelze popsat tu směs emocí, úleku a překvapení, když se náhle objevil neznámý muž v sovětské uniformě a vysvětlil, kdo je a proč přišel. Sám o tom, co se mezitím odehrálo u něj doma, ani netušil! Neměl ani zdání o tom, že úředně je už mrtvý.
Nevím zda rodina mé kamarádky udělala správně, ale ukázali mu dopis, který přišel od jeho dcery. Zbledl, chytil se za hlavu, dlouho mlčel... Pak s pláčem objal členy navštívené rodiny jednoho po druhém a odešel. Od té doby už nikdo z rodiny mojí kamarádky neměl o něm žádnou zprávu... Ona ještě napsala do Ruska, že otec žije a že ho viděli na vlastní oči, ale odtamtud už také žádná další odpověď nepřišla.
Se žádným jiným podobným příběhem jsem se nesetkal, a tak nemohu říci, že by na základě jednoho příkladu bylo možné vyvozovat průkazné dedukce. Ale stopa a náznak tu je. Takzvané "oběti československé kontrarevoluce" mohly být předem cynicky naplánovány. A pak už bylo možné rozvíjet v Sovětském svazu propagandu cílenou na vlastní obyvatele. Propagandu o tom, že oni, tolik přátelští a nezištně pomáhající, v Československu údajně umírali rukama kontrarevolucionářů.
Existují země, kde se archivy ze zásady neotvírají. Důvody bohužel víme. Kdyby se jednou archivy otevřely, mohli bychom zjistit, jak to tehdy bylo doopravdy. Dodnes totiž není známý ani jediný případ, že by někde v Československu probíhal ozbrojený odpor proti okupaci a že by takový odpor přinesl oběti na ruské straně (ani na příslušnících ostatních čtyř invazních armád). Což znamená, že takzvané "oběti československé kontrarevoluce" jsou bohapustou lží a nelze pochopit, proč takové lži lidé v Rusku věří.
.............................................................................................................................
Diskusi k článku tentokrát neotvírám záměrně kvůli těm, kdo se nestydí zlehčovat agresi Sovětského svazu proti Československu v roce 1968. A pokud má někdo chuť šířit záplavu pokroucených polopravd a lží s cílem zamlžit podstatu té agrese a následné dlouhodobé okupace, pak může o tom sám napsat blog, Ale rozhodně nemusí tím dezinformačním balastem zahlcovat diskuse.
.......
.......
