Jeden vánoční i nevánoční příběh z první světové války, ze zákopů na rusko-rakouské frontové linii, který má navzdory časovému odstupu v sobě stále něco aktuálního
Slyšel jsem to vyprávění od přítele, jehož děda byl za první světové války poslán bojovat do Ruska. Na frontě se stávalo, že čeští vojáci přešli v noci linii a hráli se svými ruskými protivníky karty. Ještě za tmy se pak vrátili zpět a následující den byli třeba hnáni na zteč. Někteří se při nočních návštěvách navzájem spřátelili. Prý docházelo občas i k velice silným existenciálním situacím, kdy se ruský a český voják, přátelé a nepřátelé současně, setkali při oboustranném útoku tváří v tvář, pohlédli jeden druhému do očí a oba padli na zem. Vyčkali, až utichne bitevní vřava a pak se každý odplížil zpátky do svých pozic. Děda mého přítele vůbec nechtěl zabíjet, většinou hned na začátku útoku vystřílel náboje nazdařbůh, což bylo vzhledem k situaci čiré bláznovství a skutečné nasazení vlastního života. Zdá se, že tento člověk by raději umřel, než aby sám zabil.
Oficíři zřejmě tušili, že něco nesedí, a tak byli den ode dne zuřivější. Otevřená zloba vyvrcholila odmítnutím vánočního klidu a rozkazem zaútočit. To byla věc opravdu neslýchaná a zároveň poslední kapka, která vedla jednu skupinu českých vojáků z dané jednotky k rozhodnutí odejít do ruského zajetí. Což se pak skutečně o vánocích stalo.
Děda mého přítele se později stal legionářem a po známé dálněvýchodní epopeji se nakonec dostal šťasně domů. Věřte-nevěřte. Uznávám, že je to příběh z druhé ruky. Jeho skutečný aktér už nežije a někdo k tomu možná poznamená, že váleční veteráni si s odstupem času rádi něco na svých historkách přibarví...
Mne zaujala vnitřní nit toho dávného vyprávění. Integrita člověka, jeho svědomí a lidskost je vyšší hodnotou než zákon. V různých dobách se pohybujeme v určitém odpovídajícím zákonném rámci, který je za normálních okolností správný a nutný. Vztahy ve společnosti musí mít jasnou a závaznou strukturu. Také náš dnešek, demokratická společnost, v níž žijeme, potřebuje mít jasný, nezpochybnitelný a srozumitelný právní řád.
Zároveň ale platí, že bez druhého důležitého pilíře, jímž je svědomí a vnitřní mravní řád člověka, se demokracie může stát prázdným obalem, navenek udržovanou tradicí, jejíž podstata se pomalu drolí. Zkrátka, pokud někdo udělá nějakou tu "drobnou či větší levotu" a ohání se při tom právem a zákonností ("Vše proběhlo v souladu se zákonem!" anebo: "Vše je přesně v souladu s demokratickými pravidly!", jak to často slyšíme kolem sebe), měli bychom zpozornět. Vůbec nejde o to, že by teď někdo "šikovný" momentálně vyhrál a může se smát, jde vždy o celkový smysl a správnost poměrů v zemi, kterou chceme v pořádku předat našim potomkům.
