Jako premisu volím slova papeže Františka, že "faraonské chování je neslučitelné se službou církevních představitelů".
Ale pokud jsou faraonské manýry neslučitelné s posláním a službou církevních hodnostářů, jak by mohly být ve dvacátém prvním století přípustné u politiků?
Nemohu nezmínit skvělý zážitek z fotbalového finále s nevídanou úrodou branek. Tajně jsem fandil Chorvatsku, ale gratuluji Francii k vítězství, k předvedené hře a čtyřem bravurním gólům.
Fascinoval mě také záběr těsně po skončení zápasu, jak srdečně a spontánně se na tribuně objali představitelé Chorvatska a Francie, prezidentka Grabarová Kitarovičová a prezident Marcon. Žádná zloba a uraženost paní prezidentky nad tím, že reprezentace její země prohrála a nebýt šťastného gólu snižujícího skóre na 4 : 2 by to málem vypadalo na debakl.
Následovaly gratulace oběma finalistům, a to za prudkého deště. Další výmluvný obraz. Vlevo prezident Putin, hostitel, pod obrovským deštníkem. Vpravo volně, spontánně, bez deštníků a bez obklopení gorilami prezident Francie a prezidentka Chorvatska. Těžko by šlo lépe jedním obrazem vystihnout občanský duch a normálnost jejich chování. Gratulace byly velmi srdečné, stříbrní Chorvati šli první a poté udělali čestný špalír vítězným Francouzům. A nakonec se přeci jenom objevily (výrazně menší) deštníky pro dva vysoké státní hosty.
Srdečnost atmosféry, již ani déšť nezkazil, se viditelně přenesla i na prezidenta Putina. Také jeho gratulace hráčům byly provázeny (mírně opatrnou) srdečností a přátelskými úsměvy. Jako bych na vteřinu zahlédl obraz, že opravdu není nad normální, srdečné setkání lidí s lidmi, nehledě na to, kdo je vládcem obrovské mocné země a kdo "jenom" fotbalista, trenér, atd.
Moc bych přitom chtěl, aby začalo pršet štěstí na všechny obyvatele hostitelské země a stejně tak celé Evropy. Aby se vrátily normální, přátelské a vzájemně přející vztahy. Upřímná srdečnost bez křečovité veleopatrnosti. Je to možné a věřím, že se tak jednou opravdu stane.
Ale přitom stále platí, že přátelské soužití mezi národy má své zákonitosti. Jsou svojí podstatou velmi podobné vztahům mezi občany. Když vám soused povalí plot a násilně zabere půlku zahrady a přitom ještě halasně vytrubuje do dalekého okolí, že jste beztak rozvrácení a spějete k záhubě a že jste "fašisté" (nebo pro změnu "neomarxisté" :-D ), takže je podle něj tím pádem jasné, že zabraný kus zahrady od věků patřil a navěky bude patřit jemu, pak je jakékoliv otevřené, srdečné a rovné přátelství s takovým sousedem jen velmi, velmi těžko uskutečnitelné. Zdařilá letní slavnost s vlaječkami a výzdobou každého kandelábru podstatu problému sama o sobě neřeší. Ale i tak je dobře, že se tato slavnost konala, protože lidé se mají nejdříve setkat jako lidé a potom začít postupně odstraňovat problémy, vrátit zabranou sousedovu zahrádku, omluvit se mu, atd. Vždyť tenhle elementární základ dobrých vztahů vlastně všichni dobře známe...
