Sousedka si s obětavě zapisovala poznávací značky aut kamarádů, kteří nás občas navštívili. Pak se plazila pod okny a poslouchala, o čem se s návštěvou bavíme. Byla to strašná bžunda, přímo k popukání.
Jen jednou se přihodil nechtěný úradek vyšší spravedlnosti, když na sousedku zahalekal soused z druhého konce a zeptal se, jestli něco neztratila. Vyskočila jako čertík z krabičky a zlobila se, že je tak inzultována ve svém právu bděle naslouchat. Pak její tělocvičné snahy aspoň na chvilku opadly, což vlastně nebylo tak úplně špatné. To byly ty blažené chvilky, kdy si člověk řekl, že je šťastný a dýchá se mu malinko volněji. On by vlastně bez vlády komunistů nikdo ani takové šťastné chvilky volného vydechnutí nezažil, takže máme fakt být za co vděční.
V kterémkoliv výročí srpna 68 nebylo radno vyjet autem, protože všude stály hlídky VB. Zastavili vás a oznámili, že jste přejeli zebru. Nikde žádná nebyla, ale to bylo jedno. Cílem bylo dát vám najevo, jak velice je veřejně pečováno o vaši bezpečnost a ještě můžete být rádi, že pokuta za přestupek, který jste nespáchali, je aspoň jakž-takž snesitelná. Učiněná chvilka štěstí! Jeden by se hádal a tvrdil, že nepřejel žádnou zebru, ba ani žirafu, ale zdravé to rozhodně nebylo. Na léčbu podobného humoru byly obušky a obvinění z inzultace soudruha příslušníka. V době kolem 21. srpna obvykle postávali v solidárních hloučcích a hravě si cokoliv dosvědčili. Prostě solidárnost lidí (těch pozitivně naladěných) byla za abnormalizace příkladná.
Kamarád maloval kulisy pro lidové divadlo, které se o pouti hrálo v ambitu za kostelem. Byl z toho trestný čin jakéhosi čehosi, tuším maření státního dozoru nad církvemi, monstrózní buzerace desítek lidí a několik trestů. Nakonec jen podmíněných, přeci jen už se blížila perestrojka. Ke kamarádovi ale pak začal najednou zčistajasna chodit na návštěvy kolega, který byl neuvěřitelně (a zcela nečekaně) velmi srdečný, ba dokonce i dětem vždy pytlík bonbónů přinesl! To bylo mimořádné štěstí.
Jiný kamarád se po řadu let věnoval opravám kostelů (což byla sama o sobě činnost velmi podezřelá, málem protistátní) až nakonec došlo k velkému zátahu. Komedie Velký flám je proti tomu chabou fraškou. K výslechům byly předvolány stovky lidí, na něž bylo od bdělých důvěrníků nahlášeno, že sabotují socialistický rozvoj vesnice tím, že v sobotu nechodí na brigády vyhlášené MNV a namísto toho záludně pracují na opravě kostela. Jistě, dobrovolně brigádovat na kostele nebylo samo o sobě postižitelné zákonem, ale radost soudruhů příslušníků, že si mohou u té příležitosti v klidu vyšetřovací místnosti popovídat s vlídnými věřícími, s nimiž by se jinak nepotkali, byla sotva čím vyvážitelná. Zkrátka takový příslušník se měl za abnormalizace děsně fajn, když měl i v práci tak skvělé příležitosti povídat si s dobrými, obětavými lidmi...
Jedna známá měla ze školního mládí spolužačku, která později podepsala Chartu 77 a stala se známou disidentkou. A tu najednou zažila ta moje známá skutečné terno. Vždyť co jiného potřebuje k radosti takový obyčejný človíček, než to, že si ho někdo všimne a začne se o něj zajímat. Nastaly milé telefonáty od velmi milých a zdvořilých pánů. Že si s ní chtějí popovídat. Tón byl přesvědčivý, odmítnout nešlo. Následovala srdečná nabídka, z čiré humanistické péče o socialistického člověka, zda by nešlo začít tu kamarádku z mládí přátelsky navštěvovat a stejně tak přátelsky poté o návštěvách referovat oněm milým starostlivým pánům. "Však víte, milá paní, my vlastně máme ohromnou péči o vaše dítka, co kdyby se jim stalo něco zlého cestou do školy?" Kuuua, zažít takové blaho, že vám o bezpečí dětí pečují milí pánové státem k tomu přímo určení, to je k nezaplacení! Známá to vyřešila přestěhováním na opačný konec republiky a tam si nepořídila telefon... Což je ještě docela šťastné řešení. Je totiž moc dobře, že naši občané se směli v rámci republiky přemisťovat. No řekněte, jak by nemohli být za něco takového vděční tehdejší vládě!
Závěrem scénka z jakéhosi nóbl báru v Praze. Seděl tam pán u piva, pak přišel druhý a zeptal se, zda si smí přisednout. Asi byli plní pravé socialistické radosti, pročež ten příchozí začal vesele notovat: "Svině komunistický!" Druhý přidal, ještě radostněji: "Jasně, svině to jsou, já bych je mlátil!" Nastal vysoce estetický dvojhlas o brzkém věšení a poté vytahování legitimací. Jako žert pro pobavení lidí v hospodě chtěli ti pánové jeden druhého zatknout pro podněcování nenávisti ke komunistům. Pak na sebe řvali něco jako: "Ty, ty MĚ chceš zatýkat?" a druhý "Ty sis myslel, že MĚ tady vyprovokuješ, no to ses soudruhu sakra spletl!" Až pak si oba uvědomili, co za tyjátr spustili, schovali své "tramvajenky" a potichu se vypařili. Počítám, že každý z nich posléze napsal u svého útvaru hlášení, že mezi lidmi zachytil "nepřátelské nálady vůči socialistickému zřícení".
Potěšitelný je zejména fakt, že pracující lid měl občas i v hospodách takové oblažující kratochvíle. Jak bychom potom neměli vděčně vzpomínat na tu vlídnou, laskavým čapkovským humorem oplývající a veskrze humanistickou dobu?
------
------
