"Rytíř" byla přezdívka muže, který se za války dostal do De Gaulleovy armády a bojoval v severní Africe proti nacistům.
Podobné osudy jsou...
O hodech a svátcích se procházel po návsi ve slavnostní uniformě, s opaskem a šavlí. Vysoký, štíhlý, rovný jako svíce. Možná i proto ta přezdívka. Vzít to však podle pravdy, tak byl její mírně posměšný nádech projevem malosti lidí.
Hrdý, ušlechtilý, vzdělaný, statečný člověk. Když se za nějakou dobu po válce vrátil z Francie domů, dočkal se krutého překvapení. Byl poslán na nucené práce do dolů. Takhle se komunističtí zločinci odvděčovali lidem, kteří bojovali proti nacizmu.
Vícekrát jsem měl možnost s ním o tom mluvit. Pokaždé připomněl, že ho to zacházení hluboce zranilo v duši. Bylo vidět, že si zažil kruté zacházení a něco se v něm zlomilo. Když silně věříte ve spravedlnost a pak na vás moc udeří špinavou, zvrácenou nespravedlností, může vás to poznamenat nadosmrti. Domnívám se, že něco podobného se stalo i tomuto muži. A provázely ho pak poněkud zvláštní, smolné životní okolnosti.
Rytíř s hluboce poraněným srdcem. Člověk možná až příliš citlivý na tu zlou dobu. V poli, v přímém boji čelem proti nacistům obstál, zatímco zákeřný, podlý boj komunistů proti všemu, co je v člověku dobré a čestné, mu ublížil. I s odstupem času mi to stále připomíná některá vyprávění spisovatele Jiřího Stránského. Těch příběhů je bohužel dlouhá řada.
Po úmrtí manželky zůstal Rytíř sám a postupně se stal "bezdomovcem" z vlastního rozhodnutí. Měl kde bydlet a byli i lidé v jeho okolí, kteří mu nabízeli pomocnou ruku, ale on měl v sobě nesmírně silnou, tvrdohlavou hrdost. Pravidelně odjížděl do města a celé dny, někdy i noci posedával v nádražní restauraci. Prý tam měl i kamarády mezi štamgasty, s nimiž ani nebylo třeba moc mluvit. Stačilo sedět. Mlčky pozorovat dění kolem.
A tam v té nádražní restauraci také zemřel. Vsedě, u stolu...
...
...
