Výlučně turistická reportáž z cesty do Rakouska, pohledem nostalgického sarkastika či naopak sarkastického nostalgika.
Výchozí (téměř univerzální) poznatky z cest do zahraničí:
1/ I špatné pivo, je dobrým pivem, když dojde na stav krajní nouze. Ale můžete se tomuto konstatování vyhnout, pokud si vezmete s sebou na cesty aspoň pár piv z domova.
2/ Česko je skutečně a naozaj rájem uzenářů. Poznáte to tak, že i průměrný rakouský salám chutná stokrát lépe, než jakákoliv uzenina, kterou jste doma zakoupili, abyste ji vložili do housek chystaných na cestu. Jinými slovy, salám si od nás do Rakouska nevozte, uchráníte se definitivního prohlédnutí ve věci naší politiky.
3/ Vždy se vyplatí vzít si do Rakouska domácí slivovici, (jak se záhy ukáže ve vyprávění).
.......
.......
"Vstávej, je půl, osle!" zaslechl jakoby z velké dálky. Začal se probouzet a pak se mu rozjasnilo. Ranní oslovení bylo ve skutečnosti mnohem vlídnější: "Vstávej, je půl osmé!". A to už fakt není žádná urážka, jen konfrontace spáče s realitou.
Napůl probuzený nechápavě hleděl na židli u postele. Byla na ní úplně jiná košile než ta, kterou tam večer položil, když se svlékal. "Nachystala jsem ti jinou košili, abys byl dnes ještě větší fešák, než normálně jsi". Taková slova zahřejí u srdce, konečně se probudil. "Hm, to už zní mému uchu logicky" řekl uznale.
.......
Po obědě špitla: "Moc ráda bych se šla podívat do města..." Zděsil se, co je to za nápad v tom počasí, ale když se ujistil, že ona opravdu touží jít do města, řekl si, že půjde, že jí přeci nebude kazit romantickou procházku nějakým hudrováním na vánici.
Vypadalo to, jako když ve filmu sypou na zamilovaný pár tuny mletého polystyrenu. Park u Hofburgu se zdál být nekonečný, kanadská tundra je proti tomu hadr... a vtom z nebe zahřmělo. Jenomže ona se nedala! Přijala odvážně výzvu přírodních sil a vytáhla z kabelky láhev slivovice. Kolemjdoucí Vídeňáci se vůbec nepohoršili, naopak spiklenecky mrkali a usmívali se. "Nojo, jim vlastně vánice nemůže vadit", pomyslel si, "vždyť jsou to všichni potomci Ötziho, celé generace jejich předků vyrostly v Alpách!".
.....
"Ale já se nedám!" vzbouřil se uvnitř "Nejsem v ničem horší od Rakušáků, moji předkové taky vyrostli v horách!". Což je samozřejmě ten hlavní moment, díky němuž náš hrdina přežil procházku zimní Vídní, (když vynecháme takové detaily jako slivovici, dva svetry pod bundou a velký vlněný šál, který dostal od své milované pod stromeček).
........
Vídeňáci říkají, že Josef II. by se nikdy nenechal zpodobnit na vysokém piedestalu jako imperátor na koni. Proto byl pomník zbudován až hodně let po jeho úmrtí. Ale proč mu to, nebohému, provedli, když věděli, že by to takhle nechtěl?
.......
.......
Na druhý den ráno, sotva se vzbudila, řekla: "Představ si, zdálo se mi, že jsem celou noc tančila s Karlem Gottem".
"To je katastrofa!" pomyslel si a pro jistotu se hned zatvářil žárlivě. A viděl, že jí ta projevená žárlivost udělala dobře. Pak si uvědomil, že za proradný sen může vídeňské počasí, které se neslo v náladě písně Oči má sněhem zaváté. Odtud vane vítr.
A tak ještě zanotoval: "Ó, má Lady Karneval, mám tě rád!". Další den v romantické metropoli začal díky tomu VELMI slibně, vztah je zachráněn! Ale jen do chvíle, než byl hrdina našeho příběhu přistižen, že si u hotelové snídaně zamíchal kávu namísto lžičky malou dezertní vidličku. Inu, velmi pozvolné ranní probouzení v zimě, natož ve Vídni, to je věda...
.....
.......
...
.......
...
.......
