Psáno k svátku osvobození. Příběhy pamětníků z časů nacistické okupace a z doby kolem dubna a května 1945. S přesahy do komunistického režimu, který mnoha skutečným hrdinům protinacistického odboje mírně řečeno "nepřál".
Příběh první
Ve zprávách o květnových dnech r. 1945 najdeme v různých zdrojích zmínku o povstání na Semilsku. Mělo vypuknout 3. května, konkrétně v Chuchelné (nedaleko Semil - odkaz zde). Rozšířilo se nejprve do Semil a brzy nato do několika měst v okolí. Protektorátní správa na to reagovala povoláním vojenských posil, braním rukojmí, atd. Například v Železném Brodě byla 4. května posílena vojenská posádka o 150 mužů. V Turnově povstání přes počáteční snahy ani nevypuklo a německé síly tam ještě stále měly situaci pod kontrolou. K velkým bojovým akcím na Semilsku nedošlo, udály se sice určité přestřelky, ale spíše se vyjednávalo. Zdá se, že němečtí velitelé, u vědomí, že válka prakticky skončila, nechtěli sáhnout k příliš drastickým represáliím a snažili se v rámci možností udržet klid.
Od přímého pamětníka jsem slyšel zajímavou epizodu na dokreslení. V jednom z tamních městeček se někdy později v květnu, když už bylo bezpečně po všem, zjevili na náměstí před radnicí "opoždění hrdinové" s flintami a vyfotili se na korbě nákladního auta. Pak už stačilo k fotografii přičinit dřívější datum a titulek "Povstalci vyrážejí do boje proti nacistům". Na rozdíl od skutečných povstalců, kterým šlo opravdu o život, tito "noví hrdinové bez rizika" začali brzy obsazovat mocenské posty a v 50. letech patřili k nesmlouvavým protagonistům totalitních pořádků.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh druhý (Tak trochu o tzv. "kádrové politice")
Na Slovensku se (ne úplně hned po válce, ale později, se změněným jménem) stal předsedou Svazu protifašistických bojovníků bývalý důstojník Pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy. Bylo to takové veřejné tajemství, ale všeobecně se o tom mlčelo, nikdo se neozval (ono by asi taky šlo o krk, ozvat se). POHG byly jakousi analogií německých Einsatz Gruppen a podílely se například na ukrutnostech proti civilnímu obyvatelstvu i při nejmenším podezření z podpory partyzánů.
Znal jsem se s člověkem, který byl skutečným účastníkem SNP a prožil celou zimu v horách s partyzánským oddílem. Měl zranění z bojů proti nacistům, měl i nějaké vyznamenání, ale od Svazu protifašistických bojovníků si držel velký odstup, byla mu z toho hanba. Jako nemístně zvědavý, drzý mladík jsem se ho svého času zeptal, co si myslí o tom "šéfstvu". Setkal jsem se s bolestivou, ale pevnou a důstojnou reakcí. Pár lakonických slov. Nezlobil se na mne za moji zvědavost, jenom velice přesně vystihl podstatu věci. Nebylo třeba nic dál vysvětlovat.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh třetí a čtvrtý (oba z přímého vyprávění, oba navzájem podobné a také v něčem trochu připomínající scény z filmu Želary)
Při přechodu frontu nebyla vesnice úplně přímo boji zasažena, ale většina se odehrála blízko, téměř za humny. Mladý muž z té vesnice procházel místa, kudy se krátce předtím chvatně přehnaly bojující armády. Nalezl zraněného německého vojáka, kluka ve věku kolem 16 - 17 let, který tam zůstal ležet.
Odtáhl ho za šera domů a společně s matkou ho ošetřili. Už to nebyl "nepřítel", ale člověk potřebující pomoc. Ukázalo se, že svá zranění snad nakonec přežije. Pár dnů ho doma ukrývali, protože se obávali, že vojáci prvního sledu by s ním nemuseli naložit zrovna nejlépe. Pak ho předali regulérnímu sanitnímu oddílu.
Téměř na vlas podobná je následující epizoda, jen základní aktéři byli odlišní. Na jiném místě naší země, ale časově v prakticky stejné době na konci druhé světové války, mladá žena ve věku kolem dvaceti let našla v lese za vsí a zachránila za velmi podobných okolností, za pomoci matky zraněného ruského vojáka ve věku téměř dětském.
Přidám ještě příběh pátý, který znám zprostředkovaně a je poměrně snadno dohledatelný. Roger Schütz, zakladatel mezinárodní ekumenické komunity Taizée, ukrýval za války skupinu židovských spoluobčanů, staral se o ně a živil je. Pomáhal válečným uprchlíkům a postupně se mu podařilo získat pro pomoc i další lidi. Na konci války pro změnu ukryl a zachránil mladého německého vojáka, protože bezprostředně po osvobození se v ulicích pohyboval vzteklý dav a případným nalezeným Němcům hrozilo lynčování.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Závěrem bych poznamenal pod čarou, že otevřené války a totalitní (či diktátorské) režimy jsou si podobné. Cedí krev obyčejných lidí a ženou nakonec do "nesmiřitelného boje" i děti. S tím rozdílem, že otevřené války po nějakém čase skončí, zatímco totalitní režim znamená permanentní válku proti obyvatelům vlastní země a neštítí se posloužit si ve svých krutostech totálně zvrácenými "hrdiny".
Každý člověk, který si zachová lidskost a díky tomu "vyskočí ze systému", jakoby otevíral dveře k trochu jiné, nadějnější době.
.....................
